Kdysi jsem začínal jako běžecký vlk samotář. Sečteno a podtrženo, sám jsem strávil na běžeckých trasách už celé dny a možná i týdny. Už asi nezjistím, kdy k tomu došlo, že jsem pomalu, ale jistě začal vyhledávat běžeckou společnost. Osamocené kilometry pořád převažují, ale vidina společného běhu je pro mě často novou motivací.
Společný běh má spoustu výhod. Předem dohodnuté místo a hodina jsou skvělou motivací v době, kdy bych se sám na běh nevydal. Na společném běhu se dá bavit o všem možném, probírat nejrůznější témata, nahlas uvažovat, diskutovat nebo se klidně i hádat. Fyzická zátěž člověka zbaví přebytku adrenalinu, takže hádka, která by za jiných okolností mohla být agresivní nebo destruktivní, se může odehrávat v přátelském a klidném duchu.
Společné běhy s dospívající dcerou jsem často zneužíval jako příležitost, kdy jí mohu promluvit do duše. Ona neměla šanci před mými argumenty utéct (tak rychlá naštěstí nebyla), natožpak rázně ukončit náhlým odchodem. Samozřejmě jsem tím riskoval, že natrvalo přijdu o její běžeckou společnost, ale podobná hrozba se nikdy zcela nevyplnila. Jen později, když už měla pocit, že otcovských rad už bylo dost, si začala klást podmínku: „Dobře, poběžím s tebou, ale dnes nebude žádné kázání.“
Stejně dobře se ve skupince dá i mlčet. Není to nic nespolečenského. Prostě jen běžet a držet ústa a společný krok. Mlčení často přichází samovolně, když rovinku vystřídá prudší stoupání.
Běh ve dvojici nebo ve skupince má i další výhody. Krize obvykle nepřichází synchronně. V momentech, kdy jeden ochabuje, druhý má zrovna síly na rozdávání. Umdlévajícímu borci to pak obvykle nedá a snaží se držet tempo. Jen někdy podvědomé hecování vede k tomu, že tempo stoupá nad rozumnou mez. Často si člověk ani neuvědomí, že místo plánovaného pomalého výklusu letí jako splašený někde na hranici svých momentálních možností.
Při troše dobré vůle spolu mohou běžet i lidé s velmi rozdílnou výkonností. Pak se pochopitelně všichni ve skupince musí přizpůsobit tempu nejpomalejšího. Možná někdo namítne, že ti ostatní se pak budou nudit a navíc je takový trénink neefektivní. To je ale hrubý omyl. Většina běžců, kteří se již považují za pokročilé, opakuje stejnou chybu. Ze svého repertoáru postupně vyřazují kilometry naběhané v pomalém tempu. Velký objem pomalých kilometrů je pilíř, na kterém by měl stavět každý vytrvalec. Zapomíná-li na něj, postupně ztratí nezbytný vytrvalostní základ. Společný běh s pomalejším partnerem je vhodnou příležitostí, jak počet pomalých kilometrů zvýšit. Bylo by škoda se o tuto možnost připravit.
Stále narůstá počet společně běhajících manželských nebo partnerských párů. Společný běh tak nejen vylepší fyzickou kondici a upevní zdraví, ale také utuží rodinné vztahy. Že zatím běháte sami? Zkuste si najít běžeckého partnera. Uvidíte, že společnému běhu přijdete na chuť.
Autorem článku je Miroslav Kratochvíl, běžecký nadšenec, který bloguje na Než to zapomenu.
