Dovolte mi lehké, místy i trochu poetické zamyšlení se nad během. Jsme v době, kdy si lidský rod začíná opět uvědomovat své kořeny, své přirozenosti a své schopnosti. Jsme v době, kdy se začínáme pomalu obracet k sobě samotným a každý se začínáme ptát, kdo ve skutečnosti jsme, jaký je smysl našeho bytí a kam směřujeme.
Hledáme své skryté schopnosti, hledáme svoje vlastní meze a limity. Není přirozenějšího způsobu osobního rozvoje, než je běh. Ne vrcholový, ale běh lidový, masový a bez rekordů.
Běh, kde je hlavním cílem překonání sebe sama a setkání se s podobně „postiženými“ lidmi a čas, nebo umístění v pořadí, stojí někde až na konci priorit.
Synonymem pro takový přístup jsou například jména Terry Fox, nebo Artur Lydiard. Terryho Foxe a jeho inspirativní příběh zná asi každý. Těžce nemocný Terry Fox dokázal za 143 dní uběhnout svým Maratonem naděje 5565 kilometrů, než jej rakovina kostí dostihla a přemohla úplně.
Dokázal, že lidská vůle je nezlomná a není důležité, jestli člověk nakonec přeci jen podlehne díky nepřízni osudu, ale že je důležité nevzdávat se.
Artur Lydiard pak v podstatě daroval lidstvu jogging a systém vytrvalostního tréninku, který se používá dodnes. Spojením těchto dvou přístupů, odhodlání a nezlomné lidské vůle a systematické přípravy a tréninku, pak miliony lidí na celém světě překonávají sebe sama na veřejných běžeckých závodech a mítincích.
Není vůbec důležitá délka tratě. Pro někoho je vysněnou metou pět nebo deset kilometrů. Někdo si troufne na půl maraton nebo na samotný maraton. Ultra dlouhé běhy a maratony jsou pak pro většinu z nás v dalekých končinách nekonečna.
Přesto ale ve všech běžcích dlí duch neznámého vojáka z antického Řecka, který roku 490 př. n. l, kdy Atéňané v bitvě u řecké osady Maraton porazili perskou armádu, běžel se zprávou o vítězství do Atén. Posel po předání zprávy zemřel vyčerpáním, ale jeho výkon se stal inspirací pro nejslavnější běh novodobé historie – maraton.
Každý, kdo dokáže zdolat nekonečných 42 kilometrů a 195 metrů, nebude už muset nikdy nic dokazovat sobě samotnému, ale ani ostatním.
Pro mě samotného nejsou největšími vítězi běhů běžci na stupních vítězů. Sice smekám před jejich kondicí, rychlostí a schopnostmi. Velice dobře si dokážu představit úsilí a vůli, kterou musí do běhu vložit.
Největšími vítězi pro mě samotného jsou ale běžci dobíhající daleko vzadu, na konci startovního pole. Běžci neoslavovaní davem, který se po doběhu nejlepších dávno rozešel. Běžci dobíhající do prořídlého cíle a jen občas zaslechnuvší potlesk, nebo povzbuzení. Mnohem více si totiž dokážou vychutnat atmosféru běhu.
Někteří běží pro radost a pohodu, někteří prostě na hranici svých fyzických možností, a i když dobíhají daleko za nejlepšími běžci, vkládají do výkonu stejné, ne-li větší úsilí a vůli.
Toto je pro mě naplněním maratónského přístupu k životu. Nevzdat se a dosáhnout svého cíle, ať už je jakýkoliv. Bolest, vyčerpání a únava jsou překonatelné. Mnohem více ale bolí selhání a vzdání se.
Když člověk stojí na startu třeba půl maratonu, cítí pár vteřin před startem vlnu energie pulzující davem nabuzených a natěšených běžců. Je to doslova hmatatelná energie, která člověka zasáhne a uchopí.
Srdeční tep prudce stoupne a adrenalin se vylije do krve mnohem více, než třeba při parašutistickém seskoku. Po pár kilometrech ale úvodní nabuzení opadne a zůstane již jen naše vlastní odhodlání a vůle, obzvláště zůstane-li člověk osamocený na trati.
Každý krok se pak stává těžším a těžším. Nohy postupně vypovídají svoji poslušnost a energie se krátí. Tehdy se projeví nejen fyzická připravenost, ale hlavně čistá hlava. Hlava je 90% úspěchu. Když si člověk dovolí pochybnosti a únavu v hlavě, je konec.
Proto si dovoluji tvrdit, že běh je jedním z nejlepších způsobu osobního rozvoje. Nutí nás překonávat fyzickou bolest a uklidňovat rozbouřenou mysl. Nutí nás dát si jasný cíl a jít za ním. Nutí nás žít v přítomnosti a nedovolit myšlenkám toulat se někde v minulosti, nebo v budoucnosti.
Je to velice dobrý a účinný způsob meditace. Dobrý a prospěšný jak pro fyzické tělo, tak pro lidského ducha. Díky běhu se stáváme lepšími a tento pokrok se projeví i ve vztahu k našemu okolí.
Mnozí, kteří se běhu bojí, přicházejí o obrovskou šanci na zdokonalení sebe sama. Nejde totiž o vítězství nad ostatními a jejich zadupání do země, jde o vítězství nad sebou samým.
Tímto vším je pro mě běh a tak doufám, že dokud nohy a tělo dovolí, budu běhat. Protože stejně jako v životě, tak i při dlouhém běhu, když podlehneme únavě, když opustíme své cíle a zastavíme se, padneme.
Autorem článku je Pavel Šrédl, hobík běžec, cyklista, parašutista a psavec. Tady bloguje.
