„Jsi prostě úžasná“ mi dnes napsal můj „budoucí“ trenér Tomáš. Jestli úžasná, to nevím, ale určitě jsem těhotná svým nadšením. Tenhle příměr používám proto, že za pár dní to bude 9 měsíců od mého prvního běhu.
Bylo to koncem února, v sobotu odpoledne, svítilo sluníčko a já byla po necelých dvou kilometrech schvácená, ale pyšná. Tohle slovíčko používám v souvislosti s během často. Je to chvástavé? Možná. Ale když já jsem na sebe pyšná! Před rokem jsem byla žena středních let, lehce při těle, která zvládala jízdu na kole, lehkou lekci jógy a občas se prošla pěšky.
Dnes zvládnu uběhnout 10 km, jsem lehčí o 6 kg, bohatší o řadu sportujících přátel, změnila jsem stravování a jsem klidnější. Rozhodla jsem se a změnila svůj život. Pokud si mé řádky přečte sportovec, přijde mu to asi malicherné, ale doufám, že váhavcům dodám kuráž.
Chcete slyšet pravdu o mé běžecké cestě?
Důvod, proč jsem se rozhodla poprvé vyběhnout, si neumím vybavit. Ale pojala jsem to důkladně. Mám ve věcech ráda jasno, začala jsem proto nejdříve studiem internetu. Pilně jsem studovala, četla články o začátcích jiných lidí a nakupovala oblečení. Mimo cyklistických kalhot a bílých kalhot na jógu jsem měla ve skříni jen džíny a sukně. Ani v jednom se běhat moc nedá. Řešila jsem i rukavice, ochranu krku, větrovku. Začátečnice totiž řeší i tak přízemní věci jako oblečení. A spoustu dalších drobností a pocitů. To se záhy dočtete.
První běh byla euforie, ale potom to bylo těžké. Chodila jsem běhat sama, protože mne ostatní běžci rušili. Byli lepší nebo horší, chtěli si povídat, jindy zase mlčet – prostě mne rušili. Ovšem o samotě se projevil další handicap – mizivá orientace v prostoru. Nosila jsem si dokonce s sebou dětský kompas, abych aspoň tušila směr svého domova.
Styděla jsem se o běhání mluvit, protože jsem se vracela udýchaná a unavená. Začátkem června jsem přešla na školní hřiště, zaběhla si Cooperův test a několik tréninků běhala opakovaně 3 kilometry. Nejdříve s přestávkou po kilometru, potom po kilometru a půl a později bez přestávky.
Začala jsem dávky zvyšovat
Po pěti týdnech nového tréninku jsem se bez velkého přemýšlení přihlásila v červenci na 5 km na Run tour v Liberci. Vůbec mne nenapadlo, že já – holka z roviny – jsem možná připravena na 5 km, ale nikoli s převýšením 300 m. Ovšem nedalo se nic moc dělat a tak jsem to zvládla. Doběhla jsem na pokraji sil, ale přežila.
Další metou bylo 10 km We run Prague. V tu chvíli to vypadalo jako bláznivý nápad. Navíc mne čekalo léto plné dvanáctihodinových směn, kdy na běhání moc času nebylo. Když jsem 10 km poprvé uběhla a ještě trefila domů, byla jsem opět pyšná. Začalo to být více o radosti než o trápení.
Závod v Praze mne naprosto okouzlil. Dav lidí v černých tričkách probíhal Prahou. Všude diváci, pískající a skandující dobrovolníci u trati. Běžela jsem svým tempem, snažila se udržet veselou mysl, dobře se napít a polít vodou a doběhla jsem v čase, který jsem si vysnila. Sice nad hodinu, ale to mi vůbec nevadilo. Ta radost, když jsem předbíhala 2 km před cílem vodiče na 70 minut!
V cíli jsem zvedla ruce a připadala si jako hvězda. Našla jsem sama sebe. Běh mne začal těšit a dodávat mi energii. Ale byla jsem pulec, informace jsem měla jen načtené a neměla se koho zeptat. Při mé povaze se lidé spíše ptají na směr mne, nějak automaticky předpokládají, že umím a vím. To je sice příjemné, ale dost často „vím, že nic nevím“.
Šla jsem hledat radu k odborníkovi
Ten první mi spoustu věcí vysvětlil, ale tak rychle, že po cestě domů jsem se bála hýbat hlavou, aby se mi všechny informace o tepových frekvencích, délce zátěže a rychlých cukrech nesmíchaly dohromady. Změřil mi tuk – velice vysoký, vodu v těle – nízká, zvážil mne a doporučil nákup sporttesteru. Ten mi naměřil, že běhám v power zóně. Nevěnovala jsem tomu pozornost, jistě se to časem zlepší. Zase chyba?
Letní dny plynuly, běhala jsem si pro radost, ale když jsem na We run Prague běžela téměř na maximu svých „hodinek“, už mi to přišlo divné. Na jedné straně euforie, že jsem překonala svůj březnový cíl. Chtěla jsem na konci léta zvládat 5 km a teď si umím střihnout desítku a nehroutím se. Ale co ten tep? Nuž, půjdu si pro pochvalu za ztracené centimetry přes boky a přitom se zeptám.
Vyrazila jsem na druhou konzultaci. Ouha! „Zhubla jste jen svaly, to není dobré, dodržujte tepovku a běhejte dál, ale pomalu.“ Bum, to je překvapení?! Miloš Škorpil přece píše, že kdo chce zrychlit, musí zpomalit! Ale jde to ještě? Vždyť běhám kilometr za sedm minut, to už budu jako šnek? Jak budu vypadat? Jakože na to nemám běžet rychleji? Vždyť je to pravda, ještě na to nemám. Budu někdy lepší? Přátelé neběžci tvrdí, že jsem skvělá. Ale já čtu výsledkové listiny závodů a vidím, že bych všude byla na chvostu. Nezávodit? Ale když atmosféra na závodech je skvělá.
No, zkusím to. Jsem holka poslušná, promažu MP3, dám si tam samé pomalé písničky a jdu na to. Připadá mi, že se skoro nepohybuju, několikrát málem klopýtnu – málo zvedám nohy. Běžím po cyklostezce a tam jsou po půl kilometru značky. Jé, já běžím za 7,5 – 8 minut, a když se krásně nadechuji nosem a nemyslím na chlapy, tak mám tepovku v pořádku! Krásných 137, 135,139…
Zvládla jsem to udržet celých 7 km. Když na mne zrovna nějaký bruslař dlouho civěl, vyskočil mi tep, nadechla jsem se nosem, zpomalila a šlo to. Bolelo mne sice na hrudníku, ale zvládla jsem to. Domů jsem dobíhala potmě a tak jsem poslední kilometr přestala hlídat. Stejně už jsem běžela 52 minut, tak už i mému tělu snad došlo, cože má začít spalovat?
Další závod
A v tomhle období tápání a hledání přišel v září můj třetí závod – v mém Hradci Králové. Měla jsem strašnou trému a místo pokory a zklidnění jsem před závodem strašně rozptýlila sama sebe. Poprvé jsem na startu nebyla sama, ale s kamarádkou. A před závodem jsem udělala všechno špatně.
Pořád jsme štěbetaly a povídaly si co teď, co potom, zda si dáme pás na měření tepu, kdy odevzdáme tašku do šatny. Vůbec mi to nesedlo. Potřebovala jsem si někde sednout, pozorovat lidi, mlčet a pít. Pila jsem minimálně a na trase to pocítila. Na trase slíbená občerstvovací stanice nebyla. A taky jsem se moc oblékla a potom si při běhu svlékala spodní triko. Měla jsem strach, že se přehřeju, pulsovala mi hlava a nerada bych omdlela uprostřed trasy nebo dokonce přímo před cílem.
Většinu trasy jsem běžela vlastně sama – po chodníku kolem silnice a autobusových zastávek svým rodným městem se startovním číslem na prsou a vnitřně se trápila. Probíhala jsem zástavbou, kde rodinky vyjížděly v autech a já se jim tam pletla. Já vím, že si nemám všímat okolí a soustředit se na sebe. Ale to já neumím. Nechám se hrozně rozhodit vnějšími vlivy.
Když čtu blogy ostatních běžkyň, vždycky si říkám, že to všechno vypadá tak jednoduše. Přitom nás ovlivňuje tolik drobností a ty se asi stydíme do článků psát. Co si o nás ostatní pomyslí? Že to a ono nevíme, neumíme, nezvládáme? Proto rozpitvávám zdánlivé blbiny – aby dodali kuráž dalším a dalším. Že je prožívá i někdo jiný a že to taky nezvládne napoprvé.
Nový trenér
Výsledek hradeckého závodu? Doběhla jsem, i pyšná jsem na sebe byla, čas podobný jako v Praze, ale zklamání ze svých pocitů. Sáhla jsem si do svědomí. Chci běhat lépe, a proto musím trénovat anebo si zvyknout na poslední místa. Přijala jsem svoji vlastní výzvu a velmi kuriózním způsobem jsem si našla nového trenéra.
Tentokrát jsem sáhla po člověku pozitivně naladěném – o tom svědčí i začátek článku, zkušeném běžci. Přijal mne s otevřenou náručí a je to pro mne velká věc a velký závazek. Nechci to svým kolegům z týmu Gomango kazit a tak se budu snažit, snažit, snažit.
Potřebuji totiž živého člověka, kterého si budu vážit a budu před ním mít respekt. A bude mne motivovat. „Můj“ Tomáš je sympaťák a motivovat zjevně umí. Na první schůzce mne znova změřil vodu a tuk v těle a nadšeně mi sdělil, že na to mám. Že jsem dobrá, hodně jsem toho dokázala.
Už jen 10 kg zhubnu a na jaře běžím půlmaratón pod dvě hodiny. Přátelé, já běhám kilometr za 6,5 – 8 minut, nejvíc jsem uběhla 12 km a v lednu mi bude 45 let! Udiveně jsem se ptala, zda to myslí vážně. Prý ano, prý záleží jen na mne. Načrtnul mi jídelníček a souhlasil s odkladem „začátku trénování“ na leden. Jsem obchodník a Vánoce není dobré období na změny.
Zajímá Vás, jak se hledá trenér, když nikoho neznáte, nemáte moc peněz a stydíte se? Onehdy jsem běžela a předbíhal mne sympatický mladý muž se svěřenkou a pochválil mi běžecký styl i délku tratě. Nabídnul mi, ať se přidám, ale na mne to bylo rychlé. Na osmém kilometru už zrychlovat moc nemůžu. Pýcha mne za chválu nadnášela a po chvilce mne trápilo, že jsem se nepřidala a nevím, kde ho najdu. Ovšem cesty osudu jsou nevyzpytatelné a já ho potkala podruhé.
Zatím tedy netrénuji, JEN běhám.
Trénovat ani neumím, nerozumím rozpisům, nevím pořádně ani co je intervalový trénink. Stydím se a jsem pyšná. Tyto dva pocity se střídají. Běhám pro radost a čepýřím se nad dotazy na mé zeštíhlení. Stále hledám nové cesty a už nebloudím. Někdy zvládnu sotva předepsaných 45 minut, jindy je 80 minut velká radost. Nemůžu mít v životě všechno, ale krásný pocit z uběhnutých minut a kilometrů mi nikdo nevezme. Pojďte to zkusit, nebudete litovat!
Jitka Matějcová Dohnalová
