Během se ve stáří zlepšuje paměť a kreativita, protože při pomalém běhu se kromě lepšího zásobování kyslíkem zvyšuje i podíl hormonu (serotonin) zlepšujícího náladu. Běhat můžete v kterékoli fázi života. Od padesátého roku života je běh vůbec nejrozumnějším způsobem tréninku.
Ervine, jak ses vlastně k běhání dostal a jaké byly tvé běžecké začátky?
V r. 1979 jsem vážil 80 kilogramů při výšce 170cm a připadal jsem si příliš tlustý. A zde přicházejí mé běžecké začátky. Postupně, pomalounku jsem začal běhat velmi opatrně. Musel jsem si zvyknout na zvědavé pohledy, však to znáte… V roce 1980 jsem běžel svůj první závod na 15 km Hrabyně – Ostrava. V mé kategorii bezkonkurenčně vyhrál Nikolaos Tsametis časem 47:19min. Od té doby Nikose znám a můžu říct, že je to opravdu skvělý běžec. Ve výsledkové listině jsem byl tehdy na 31. místě časem rovných 60 minut. Jak se tak dívám do této dnes už historické výsledkové listiny, tak z mé tehdejší kategorie – a bylo nás 55 – už dnes nikdo neběhá.
Letos v listopadu ti bude sedmdesát. Prakticky všechny závody ve své kategorii vyhráváš. Jak to děláš?
Sedmdesát let není málo, je to dokonce strašné číslo :-) A proč vyhrávám? Je to asi tím, že jsem nikdy nepřestal trénovat a mám štěstí, že mám pevné zdraví. Dalším důvodem je to, že v kategorii nad 70 let již mnoho běžců nezávodí. A tak bojuji s jinými, mladšími běžci. A rád… inspiruje mne to.
Jakým způsobem dnes trénuješ? Proslýchá se, že ráno ve čtyři rozvážíš na kole noviny, najedeš přitom 20km a pak jdeš ještě běhat.
Můj denní program je opravdu náročný. Ve 3 hodiny vstávám a ve 4 hodiny už rozvážím poštu na svém kole v terénu, který má značné převýšení. Celková trasa je dlouhá 20 km. V létě nebo na jaře je to legrace, zato v zimě při teplotách mínus 20 °C jde někdy o život. Vítr, déšť, sníh, mráz a náledí se příliš neslučuje s jízdou na kole. Končím v 7 hodin ráno, do oběda relaxuji četbou denního tisku a hudbou. Po obědě následuje 20 km běhu. Měsíčně naběhám celkem asi 400 km. Spát chodím v 19:30h se slepicemi :-)
Jsi poměrně hubený, jak si udržuješ takovou výbornou postavu a jak si hlídáš svůj jídelníček?
Nemám zrovna ideální běžeckou postavu, ale snažím se udržet si svou váhu na 65 kg při výšce 170 cm. To se mi celkem daří, ale jednoduché to není. Nemám žádný zvláštní jídelníček a jím všechno. V současné době si dokonce dopřávám i více piva. Nejsem k sobě tak tvrdý, jako mí kamarádi Mirek Kravčík nebo Rosťa Kolich z Karviné, kteří mají stravu podchycenou do detailů.
Tento týden se koná Horský běh na Lysou horu, jsi excelentní vrchař, máš vůbec v republice ve své kategorii nějakou konkurenci?
Byl jsem několikrát mistrem republiky v běhu do vrchu. Jestli jsem excelentní vrchař, to nevím, to musí posoudit jiní, ale myslím, že mi k nejlepším vrchařům moc nechybí. Chybí mi srovnání s vrchaři z Čech. Co se týká sobotní Lysé hory, mrzí mě, že sedmdesátníci běží z poloviny kopce. Podle mě je to degradace běžců v nejlepších letech.
Jaké máš další plány pro letošní běžeckou sezónu?
Kromě zmíněné Lysé snad desítku ve Velkých Albrechticích u Bílovce a taky bych chtěl vyzkoušet nový běh na Šerák. Bohužel i tento běh je zkrácený. Vrcholem prvního pololetí je pro mě Olomoucký půlmaraton, na který se opravdu těším.
Máš nějaký prověřený způsob odpočinku?
Některé dny jsem velmi unavený. To je jako bych už už měl umřít :-) Nevynechávám však každotýdenní saunu. V důchodovém věku jsem se naučil noty a hraji na keyboard. Rád čtu noviny, ale účinek mají na mě neblahý. Televizi nesleduji a jelikož žiji v Českém Těšíně, tak často poslouchám polský rozhlas.
Jsi taky maratonec. Kolik máš vlastně za sebou maratonů a jakého nejlepšího času jsi vůbec dosáhl?
Maratonec jsem a hrdě se k tomu hlásím. Mám uběhnuto už 222 maratónů, jen dva jsem nedoběhl. První maraton jsem běžel v Košicích v roce 1980. Toho roku ho otevřeli i pro neregistrované běžce. Limit byl čtyři hodiny. To mi bylo 39 let a zaběhl jsem jej za 3:25h. To bylo slávy! V pondělí po oslavách jsem byl zcela mimo. V roce 1983 jsem se přiblížil ke třem hodinám v Otrokovicích. To jsem běžel ve skupince s tehdy pro mě neznámým Otto Seitlem. Průlom nastal příští rok opět v Otrokovicích, kde jsem si zlepšil čas na 2:56h. Můj osobní rekord jsem zaběhl na Ostravském maratonu v roce 1986 v čase 2:48h. Pod tři hodiny jsem zaběhl 31 maratonů. Svůj poslední maraton „pod tři“ jsem zaběhl v roce 1996 v Liptovském Mikuláši . U maratonů uznávám hranici do čtyř hodin, ačkoliv i já jsem zaběhl asi 8 maratónů nad 4 hodiny. Mohlo za to teplo. Od roku 1980 jsem se zúčastnil všech MMM v Košicích. V mnoha závodech jsem soupeřil i s kamarádem z Ostravy Jorgosem Jerakasem, to je také „pán běžec.“
Jakého největšího úspěchu si ve své běžecké kariéře ceníš a jaké cíle máš do budoucna?
Největší radost jsem měl vždy, když jsem zvítězil v maratonu. Cítím se dobře i tehdy, když doběhnu v pohodě a ve zdraví. Úspěch je také to, že ještě ve svých letech stále běhám.
Co pro tebe znamená běh?
Běh je to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. Samozřejmě rodina je na prvním místě.
Co bys poradil lidem, kteří s během právě začínají?
Radit mohu jen jedno – aby vytrvali. Začátky jsou ve všem těžké, ale když si tělo na pohyb a běh zvykne, tak už to člověk potřebuje. Je mi jen líto, že čas pracuje proti mně. Budu se snažit stále bojovat například s Danuškou Škrdovou, Lenkou Wagnerovou, Liduškou Šokalovou a dalšími pěknými ženami z našeho regionu, neboť i v 70 letech se mi ženy stále líbí :-)
Jiří Harašta:
Nedávno se mi chlubil jeden známý, že při procházce v lese našel peníze. Jedna stovka druhá, pak tisícovka, pětistovka. Byly rozházené v okolí mezi listím, v trávě. Zřejmě je vytratil nepozorný turista. Známému v ten den nevadilo, že mu ujel vlak. Hřál jej pocit, že jeho jmění se během pár minut náhodně vylepšilo o několik tisícovek.
Ervin Podžorný si před rokem za třetí místo na Štramberské desítce převzal v obálce vyšší částku peněz, než mu náležela. Přišel na to po chvilce. Nedalo mu to a oznámil to člověku, kterému byla obálka určena, Jirkovi Strakošovi. Kdyby si Ervin ponechal ty peníze, nikdo by mu to nedokázal.
Tento čin mě nenechal chladným. Promítl se mi příběh nálezce peněz z úvodního vyprávění.
Ervin Podžorný dostal od pořadatelů závodu Štramberské desítky cenu za „čin roku“. Ještě jednou díky Ervine, kéž by bylo podobných lidí mezi námi více!
