V 7. ročníku Běhu Hvězdným údolím ve Šternberku nedaleko Olomouce na trati dlouhé 10 km zvítězili s velkou převahou triatlonista Jan Barabáš a veteránka Marie Hynštová. Tento závod je zařazen do Středomoravského běžeckého poháru 2011 a pořádá jej Václav Filip spolu s Karlem Pikalem, který je duchovním otcem celého pohárového klání.
Závod byl zároveň i memoriálem Stanislava Lujky, vytrvalce, který uměl maraton za 2:19.
Už ráno se dalo předpokládat, že výheň, kterou připravilo slunce pro závodníky, udělá ze závodu peklo. Navíc v tomto termínu probíhaly soutěže družstev v atletice, takže se nedala očekávat ani nějaká velká účast borců a samozřejmě ti nejlepší moravští běžci se na start taky nepostavili.
Bylo jasné, že o prvenství v závodě se pobijí triatlonisté společně s veterány. A podle toho se také od startu odvíjel celý scénář. Václav Filip, ředitel běhu a již druhým rokem i padesátník, nasadil ostré tempo a po prvním kilometrovém okruhu ve Šternberku vyrazil po silnici s mírným náskokem do Dolního Žlebu. Za ním se zformovala smečka pronásledovatelů, kterou táhl triatlonista Jan Barabáš z Triatlon Clubu Olomouc. Ten si na okruhové obrátce v Horním Žlebu vytvořil mírný náskok, který pak cestou zpět už jen v pohodě kontroloval a nakonec také zvítězil. Za ním na druhém místě proběhl cílem veterán nad 40 let Tomáš Zahrádka (Janík Ostrava) a třetím, který protrhl pomyslnou cílovou pásku, byl Richard Růžička z TJ Liga stovkařů Olomouc. Marie Hynštová, startující za AHA Vyškov, neměla vážnější soupeřky, a tak si v tréninkovém tempu doběhla pro prvenství.
TIP: Čtěte také Štramberská desítka: Jakub Bajza rozdrtil soupeře!
„Tak v závodech, které pořádá Karel Pikal, jsem vyhrál poprvé,“ nechal se slyšet za cílem vítěz Jan Barabáš. Při vyhlašování vítězů se pak přece jen tento skromný a nenápadný borec trochu víc rozhovořil: „Vašek Filip nám to strašně nakopl, ostatně jak je jeho dobrým zvykem, tak jsme ho nechali, ať se trochu sám proběhne a potom ho stáhli. Po otočce jsem to z kopce pustil dolů a najednou jsem zůstal sám. Pak už jsem si svoji pozici kontroloval až do cíle. Neměl jsem žádný problém na trati a ani vedro mi moc nevadilo. No, a tak se stalo, že jsem to dnes vyhrál,“ usmíval se u piva v restauraci Lišákova nora, kde bylo zázemí závodu.
„Já se před závodem cítila dobře, ale to vedro mi moc nesedlo, tak jsem si ze závodu udělala kvalitní stupňovaný běh, abych aspoň nějak nahradila trénink,“ tvrdila za cílem Marie Hynštová. Všetečnou otázkou od redaktora místního rozhlasu Adama Fritschera, který se jí záludně zeptal, zda se jí neběhá špatně, když nemá s kým vlastně soupeřit, se nenechala rozhodit a jen s úsměvem kontrovala: „Vždycky se na trati najde dost chlapů, se kterými se dá závodit. S tím žádný problém nemám.“ Co k tomu dodat? Kdo umí ten umí a na letech nezáleží.
Ostatně na těchto závodech nejde ani tak o vítězství, jako spíš o setkání s kamarády se stejnou zálibou, a tak by to mělo být mezi námi běžci pořád. Každý nemůže vyhrát.
A na závodech Karla Pikala tomu tak opravdu je. Přijeďte si to někdy ověřit, nebudete zklamáni.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.
