S obrovským náskokem v cíli si naprosto lehce a tréninkově běžící Petra Kamínková /AK Olomouc/ s přehledem poradila se svými soupeřkami a v čase 25:56 zdolala druhou ženu v pořadí, orientační běžkyni Adélu Indrákovou /AK Šternberk – 29:31/, o víc jak tři a půl minuty. Třetí doběhla Jarmila Palíšková /SK Salix Grymov – 30:00/.
Mezi muži to byl ovšem boj skoro až na cílovou čáru, kterou se tak říkajíc o prsa prohnal první David Pelíšek /Scott-Mader sport 22:46/ před nakonec druhým Martinem Poklopem //Fortex Moravský Beroun – 22:53/. Celkem až daleko za nimi pak skončil třetí muž Roman Kovář /Fortex Moravský Beroun – 23:42/.
Marie Hynštová porazila i Petru Kamínkovou
Opravdu jsem se nezcvokl, jak by to snad z předchozího textu po tomto mém veletoči mohlo vypadat. Bylo to skutečně tak, neboť zvláštností tohoto závodu je i vyhodnocení všech účastníků dle koeficientu věku a tady fakt Marie Hynštová, jak si můžete přečíst ve výsledcích, o osm vteřin porazila Petru Kamínkovou. Stejně tak i svižný sedmapadesátník Laďa Špacír zametl se všemi muži a nedá mi to nepochlubit se, že i přes můj mizerný výkon a z mého pohledu spíš v pochodu než v běhu, jsem v tomto hodnocení skončil absolutně čtvrtý. Ty mé roky s tím mým výsledkem tedy provedly určitě nějaký zázrak. Ale to jen taková zajímavá hra s výkony, ovlivněné přepočítacím koeficientem.
I s pomocí palírny ovoce se dá pořádat krásný závod
Druhý ročník Běhu na Svatý Kopeček v Samotíškách u Olomouce připravila Palírna Samotíšky s.r.o. ruku v ruce s Pavlem Jaškem, známým to olomouckým veteránským vytrvalcem. Trasu v dálce 6,4 km vymyslel tak, aby ukázala všem běžcům, že i Svatý Kopeček se dá pořádně proklít. Běželo se totiž nejdříve mírně z kopce po cyklostezce do Olomouce a pak zpět už stále jen nahoru. Ovšem cíl nebyl v místě startu, ale navrchu, na kopci u baziliky Navštívení panny Marie. A že ten kilometr k chrámu je sakra pořádné stoupání, ještě k tomu v závěru tratě, to mi tedy věřte.
Závod je samozřejmě také zařazený do letošní Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje a je již 22. v pořadí této běžecké soutěže, jejíž trvání je i v našich poměrech neuvěřitelné. Letos probíhá již její 32. ročník. To bylo a je jmen, co za tím stojí a je třeba jim jen a jen poděkovat. Bez nich by nikdy nic tak perfektního pro vytrvalce na Moravě asi nebylo.
Ten kopec na závěr, to byl černý mor křížený s cholerou, malárií a pravými neštovicemi.
„Běžela jsem kousek za čelní skupinou mužů. Je fakt, že se nikam moc proti silnému větru nehnali, ostatně jako já,“ přiznala se mi Petra Kamínková, „po obrátce jsem si držela stejné tempo, ale pak ten stoupák nahoru, to prostě neumím. Byla jsem ráda, že jsem to nakonec vyšplhala a přiznávám se bez obalu, že obdivuji všechny běžce do vrchu. Tam bych to nikdy nezvládla.“
„Přijela jsem ze soustředění v lesích u Liberce a pak mě tady čeká takový děs, kde je vidět na kilometry daleko po trati,“ otřepala se hrůzou nahoře Adéla Indráková. „Nemám to ráda a neumím se s tím srovnat, ale i tak to byl přece jen dobrý trénink. Jenže mě čeká odpoledne ještě druhá fáze, tak toho bude dnes zřejmě dost.“
„První část trati i po obrátce až pod to stoupání na Svatý Kopeček mi celkem šlo,“ zhodnotila svůj výkon Jarmila Palíšková, „ale nahoru už to bylo jen trápení.“
„Už jsem to v tom kopci zabalil. Vůbec se mi po včerejší večerní rychlé pětce na dráze nechtělo bojovat, „usmíval se nakonec David Pelíšek. „Jenže pak mi to nedalo a těsně před cílem jsem to zkusil a povedlo se mi dostat před Martina, což mě dost překvapilo.“
„Celý závod se mi běželo dobře a pak tak před koncem vytuhnu,“ kroutil nad sebou hlavou zkušený orienťák Martin Poklop. „Najednou jsem zůstal skoro stát a už se s tím nedalo nic dělat.“
„Až pod kopec to šlo, ale pak jsem na Davida s Martinem neměl. Vždyť se podívej dolů, jak je to hrozné jen od pohledu,“ ukázal mi rukou směrem po trati za cílem Roman Kovář. „Na takový krpál nemám naběháno.“
„Pesimismus hoď za hlavu!“
Tak mi to přikázal Jarda Martínek. „Odrazuješ tím další běžce. Napiš po pravdě, jak to tady nádherně vypadalo. Ž jsme běželi po krásné volné cyklostezce dolů proti takovému větru, až nás vysoké klasy kukuřice z pole podél cesty fackovali přes celý ksicht. Cestou na nás troubili svatebčané v drahých limuzínách a kroutili nad naším zpoceným snažením hlavou, až jim z oken málem oči vypadly ven.
No, a pak po obrátce se perfektně s větrem běželo pořád nahoru a fakt furt nahoru, až kamsi snad na Čomolungmu, kde jsem cestou k chrámu vytuhl jak správně namíchaný beton tak, že jsem ani u oltáře nemohl pokleknout. A bylo to krásné a paráda, tak to všem sděl a ne ty tvoje řeči na smrtelné posteli.“
Takže asi tak. Co víc dodat. Viděl jsem to trochu jinak, zejména když mi křuplo hned v první zatáčce po startu v menisku, až se mi v očích zajiskřilo jako při mistrovství světa v ohňostrojích. Druhá noha mě bolela celá od hýždí až pod koleno již od čtvrtku, kdy jsem v lese při klusu z kopečka dolů dokázal nemožné. Kdybyste to chtěli provést úmyslně, tak se vám to za živého boha nepodaří.
Zapíchl se mi kus asi půlmetrového klacku do boty a druhým koncem pak do země. To byste nevěřili, co to s vámi udělá. Baletil jsem jak na Labutím jezeře a asi sto metrů se pokoušel nespadnout. Sice se mi to nakonec podařilo a nezryl jsem nosem lesní půdu pod sebou tak, že by se mohly sázet zrovna stromky. Ostatně v lesích by to při současné katastrofické těžbě bylo sakra potřeba a to jsem prosím vystudovaný dřevař a v lese žiji celý svůj život, takže si myslím, že o tom něco vím.
Ale k věci. Pád jsem zachránil, ale nohu a záda ne. Luplo mi v ploténce a přes prdelní sval mi vystřelila hodně známá ohnivé střela až ke kolenu. A bylo vymalováno. A pak se snažte v závodě běžet nejdřív dolů, když nejde natáhnout krok u jedné nohy a nakonec ani předkopnout z kolena u druhé nohy. A s tím ještě pak lézt do šíleného kopce tuhý už z předchozího kulhání. Asi na mě musel být zajímavý pohled, i babky, jdoucí asi ze mše, se při pohledu na mě jenom pořád dokola křižovaly.
Ale žádný pesimismus, jak říká Jarda. Svět se točí dál a my s ním. Uvidím, jestli se rozběhnu příští sobotu a to by v tom byl čert, aby se mi to doma, byť třeba pomalu, nepodařilo. Přece vůle hory přenáší, ne? A blbost je nekonečná.
Výsledky
Foto 99× – Radek Leszczynski
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
