V seriálu závodů RunCzech má Mattoni Liberec Nature Run výsadní místo nejen proto, že se běží jako poslední. Jediný se totiž koná v přírodě, v terénu a o kopce tam také není nouze. Stojí za to si ho zaběhnout, jak jsem se sám přesvědčil.
Kladem bylo, že letos mohl být závod součástí prodlouženého víkendu na Liberecku. Pár týdnů před startem se prozíravě rozhoduji, že bude stačit dvanáct kilometrů, což se později ukazuje jako správná volba. Horší už to je s oblečením, to prostě nevychytávám. Když se totiž dopoledne chystám na závod, je chladno a předpověď nijak optimistická. Ještě půl hodiny před závodem se mi zdá, že triko s dlouhými rukávy, na to tričko s krátkými rukávy, tříčtvrteční kalhoty a kompresní podkolenky jsou tak akorát. Pár minut před startovním výstřelem ale vychází slunce a začíná být poněkud teplo.
Už ve startovním koridoru jen těžko hledám někoho dalšího, kdo je podobně „nabalený“ jako já. I když jsem „zmrzlík“ a obvykle se oblékám trochu tepleji než ostatní, tentokrát je to až moc. Ale třeba to bude fajn, říkám si.
Ve startovní koridoru se nikomu nechce úplně dopředu, asi jako když školáci nechtějí do prvních lavic. Tak se ani já nehrnu úplně do prvních řad. Obava, abych po startu nebyl překážkou pro rychlíky za mnou, se úplně nevyplňuje. Dostatečně široká ulice a mé relativně svižné tempo ve výsledku znamenají, že se brzy utvoří dlouhý had běžců, ve kterém se tak nějak držím. Snažím se šetřit síly, což je v atmosféře velkých závodů vždy trochu oříšek.
Podél trati jsou davy diváků, skvěle povzbuzují i dobrovolníci. Kousek před sebou vidím větší skupinku, ve které by se běželo trochu komfortněji, ale nedaří se jí seběhnout. Tu a tam někoho předběhnu nebo zase jiní běžci předbíhají mě, v závěsu za nimi se daří tempo o trochu zrychlit, ale pořád se snažím šetřit síly.
V přírodě je krásně
Z města vybíháme stylově, branou k zoologické zahradě, jak oznamuje německý nápis na ní. Pokračujeme už opravdu přírodou. Trať vede terénem a člověk by se i koukal okolo sebe, ale lepší je dívat se pod nohy. Tempo na displeji hodinek se mi zdá až neúměrně vysoké, trasa podle všeho dává zabrat nejen mě, ale také GPS. Propočítávám, že to asi v průměru pod pět minut na kilometr nedám a tak si vymýšlím alternativní cíl – celou dobu běžet, v žádném kopci nepřejít do chůze. I tento plán bere záhy za své.
Některé kopce jsou totiž tak strmé, že když přejdu do rychlé chůze, pomalu běžící borci přede mnou se mi nijak moc nevzdalují. Kdybych se tak teď dokázal rozeběhnout, mohl bych se posunout v pořadí o pár pozic, pomyslím si. A zkusím to, ale ne, běžet nějak nejde. Jinak ale pokračujeme krásnou přírodou, jen mně začínají docházet síly. A to je na závodech RunCzech to skvělé – když člověk už nemůže a uteče mu skupinka, záhy ho dožene někdo jiný, s kým se dá pokračovat. A i když nedožene, pořád je někdo na dohled před ním a to pomáhá. Žádný osamocený běh lesem tady prostě nehrozí.
Co se stoupání týká, to nejprudší je kolem žulového lomu. Do chůze tady přešli všichni přede mnou, běžet se moc nedá. Ti nejlepší mají určitě opačný názor, ale v hloubi pole to vypadá zkrátka jinak. Aspoň je trochu času otočit se a lom si prohlédnout. Jen už je mi fakt dost teplo, toho oblečení mám na sobě prostě moc – zlatý léto, to je oblékání podstatně jednodušší.
Následuje občerstvovací stanice a pak už jen správně odbočit. Křižovatka tratí na 12 a 22 kilometrů je označená tak, že se špatně odbočit snad ani nedá. Mimochodem, celá trasa byla dokonale značená. V tréninku mě baví prozkoumávat různé postranní cesty a občas se mi i při závodě podaří vydat se někudy, kudy nevede trať. Tady to nehrozilo. Navíc jsem pořád viděl někoho před sebou.
Závěr s borci z dvaadvacítky
A protože jsme v první polovině běželi dost do kopce, teď to zákonitě muselo být z kopce. Prudké lesní seběhy mi obvykle moc nejdou, ale tady jsem docela držel odstup od kluků přede mnou a ani mě nikdo nepředbíhal, takže dobrý. Ono bohatě stačí soustředit se na cestu, netřeba k tomu přemýšlet o tom, kam uhnout rychlejšímu kolegovi za zády. Ještě v terénu jsme se sbíháme ze dvou směrů s těmi, co mají v nohách o deset kilometrů více než my na kratší trati a do cíle dobíháme hromadně. Odlišit nás jde snad jen podle startovního čísla, já osobně určitě vypadám méně svěže než ti, co běží o desítky minut déle.
Kolem zoo pak vybíháme zpět do města. Schválně se dívám přes plot, vidím slona a žirafy. A pak už ulicemi Liberce do cíle. Lidé opět fandí, jen sil už je opravdu málo, pár set metrů před cílem ale už poznávám, že jsem fakt blízko a zrychluji. Zbývá oběhnout náměstí, kde jsou doslova davy lidí a je tu cíl. Pod hodinu se to o minutu nepovedlo, ale to nevadí. Krásně jsem si zaběhal v přírodě, na památku dostávám medaili a může začít další odpolední program. Hned vedle cíle je například dinopark.
