V rámci půlmaratonu v Brdech mi bohatě stačila kratší trať na devět kilometrů. Třebaže jsem se do cíle dostal šestý, zlato jsem tam neztratil. Ale popořadě.
Závod v Brdech jsem zařadil do své termínovky poprvé a nyní musím říct, že zřejmě ne naposledy. V minulosti sem ze série Trail Running Cup běžel krátké trasy na Lipně a pod Ještědem a oba závody se mi líbily, navíc jsem dvakrát doběhl mezi trojicí nejlepších. Zároveň jsem ale moc dobře věděl, že letos nejsem tak rychlý jako tehdy. Proto jsem si řekl, že se nechám překvapit, jak se mi bude dařit.
Na závod jsme jeli ani ne čtyřicet kilometrů, do Kytína je to ze Středního Povltaví kousek. Přijeli jsme o pár minutek později, než bylo v plánu, což je taková moje klasika, stihl jsem se ale rozcvičit, dostatečně rozklusat a po startu se mi běželo dobře. Když ale začala trať stoupat, začal jsem se propadat pořadím. U běžce z Vysočiny je to menší paradox, ale je to tak. Z kopce jsem se pak zase rozeběhl, když vtom to přišlo.
Zlatý řetízek, který se mi přetrhl a provizorně jsem si ho opravil v týdnu před závodem, se najednou rozpojil. Opustil pravé zápěstí, v letu narazil do druhé ruky a hned jsem ho chytil. Ani zastavovat jsem nemusel. Jen vyvstal problém „kam s ním“. Zapnout ho úplně neumím ani v klidu, natož za běhu, navíc kdo ví, jestli by neupadl znova. Kapsičku u šortek jsem zavrhl, třebaže mě napadlo záložně ho uvázat ještě tkaničkou. Chvíli jsem ho držel v pěsti a následně omotal kolem levého ukazováčku. Takhle by to šlo.
Jak jsem si tak omotával řetízek kolem prstu, nesledoval jsem úplně trať a louži přes celou cestu viděl moc pozdě. Nebyl čas rozmýšlet se, jestli jí zkusit oběhnout zprava nebo zleva jako běžci přede mnou. Stihl jsem jen natáhnout krok a zkusit jí přeskočit. A dobrý, sám sebe jsem neumazal. Jak dopadli běžci za mnou, jsem radši nezjišťoval.
Před polovinou se pak rozdělovala trať půlmaratonu a devítky. Na dlouhé rovince před sebou jsem viděl dvě postavy. Napadlo mě, že v nejlepším případě jsem třetí, ale možná je to i horší, ta rovinka nebyla úplně nekonečná. Záhy jsem taky dostal trochu hlad, navíc to v terénu úplně neumím, tak nebylo ani moc čemu se divit, že mě předběhla dvojice za mnou a tím mě s jistotou odsunula mimo stupně vítězů.
Dále jsem sice pokračoval pořád co nejrychleji jsem uměl, ale začal jsem si taky užívat běh lesem, po měkkém povrchu. V jednu chvíli se mi větvička zapíchla do svršku boty, naštěstí látka vydržela. Boty mám totiž relativně nové a nejsem si jistý, jestli se to dá případně zašít. Pak na křižovatce mě jeden z dobrovolníků povzbuzoval, že jsem kousek za soupeři před sebou. Ujistil jsem ho, že se snažím je doběhnout.
Pak už jsem podle velké louže (mimochodem, obíhat jí bylo o dost pomalejší než jeden skok) poznal, že jsem na úseku, který již znám a poběžím do cíle. A taky že mě čeká pořádně dlouhé stoupání. Tam jsem sice mírně dotahoval běžce před sebou, ale za mými zády začala drtivý finiš jiná běžkyně a ta mi nedala šanci. Přesto pomáhalo, že jsem jí měl pořád na dohled a v seběhu i úseku přes Kytín jsem díky ní běžel o trochu rychleji než kdyby to byl sólo závod.
Po doběhu jsem dostal parádní účastnickou medaili, další se už za šesté místo nedává. Při vyklusávání jsem zaslechl cosi o obědu pro ty, co mají startovní číslo, tak jsem si i dal něco dobrého. Vedle dětí, které se vyřádili na dětském hřišti v zázemí závodu, jsem byl spokojený i já.
