Takový byl letošní Kokina běh. Jak ztížit normálně těžkou a náročnou trasu? No přece na to stačí déšť a je vymalováno.
Tak po závodě vypadali všichni. Zmalovaní od bláta, což ovšem naprosto nevadilo Petrovi Vymazalovi /SK Salix Grymov – 1:03:28/ a nesmírně dobře běžícímu Jardovi Martínkovi /TRISK Olomouc – 1:03:29/, těm dvěma stačil již jen orientační běžec Karel Axmann ze Šternberka /1:05:31/.
Ženy měly poněkud kratší trať, přibližně asi 10km, neboť v lese běžely jen jeden okruh, ale i tak to pro ně bylo dost těžké. I tady předvedla své schopnosti a znalosti z takového terénu orientační běžkyně Adéla Indráková ze Šternberka /45:33/.
Za ní se do cíle dostala na druhém místě Lenka Planičková /AK Olomouc- 48:19/ a třetí potom doběhla poměrně překvapivě celkem neznámá běžkyně z Olomouce, Jana Matějíčková /50:55/.
Nová trať, jiné místo a stejní pořadatelé
15. ročník Kokina běhu přemístili pořadatelé z TJ Liga 100 Olomouc v čele s Vlaďkou Živělovou z tradičního krásného lesního prostředí v Náměšti na Hané do Velké Bystřice u Olomouce. Sobotní termín se změnil na páteční a tak všichni běžci netrpělivě čekali, co nová a neznámá trasa závodu přinese hezkého.
Měli před sebou 16,5 km, jak po závodě naměřily garminy, v lesích kolem Bystřice a trať i pořadatelé opravdu nezklamali. Nejen nádherné prostředí v překrásné přírodě, ale i dva okruhy s náročným tři kilometrovým stoupáním v každém z nich, které dalo všem pořádně zabrat, stály opravdu za to. Kros se vším jak má být.
Navíc podmínky ztížil pořádný liják před startem, který proměnil místy trať v bahnitou klouzačku. Zabrat dostali tedy úplně všichni. Závod je samozřejmě zařazený do Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje a je již 14. v pořadí.
Celkem má tato soutěž vypsáno 43 běžeckých akcí, z nichž se do celkového hodnocení počítá 15 nejlepších výsledků. A jsou to někdy boje až do posledního závodu. Vzhledem k tomu, že na Kokina běhu jsou vypsané i dětské kategorie, budou se výsledky dětí počítat i do Malé ceny mladých vytrvalců, což je seriál závodů pro mládež, který se letos rozjíždí vůbec poprvé.
Drama na trati
„Cítil jsem se dnes nesmírně dobře,“ tvrdil mi po závodě poněkud naštvaný Jarda Martínek. Z kolena mu crčela krev proudem a ne a ne přestat. „Táhl jsem závod a všechno mi hrálo do noty. Trať mi dokonale seděla, neměl jsem s ní problém až do 13. kilometru. Nebo spíš tak asi 3 km před cílem jsem nezvládl přece jen trochu víc kluzký terén a havaroval jsem. Odneslo to koleno, ale dalo se s tím běžet dál. Petr na mě počkal a tak jsem se snažil ho ještě na trati někde utrhnout, ale už se mi to nepodařilo a ve finiši je on lepší. Ale i tak to bylo jenom o vteřinu. Škoda toho pádu, mohlo to být zajímavější.“
„Dnes jsem si to vítězství musel opravdu vydřít,“ přiznal veřejně Petr Vymazal. „Jarda běžel fantasticky a já se musel celé první kolo moc přemlouvat, abych to jeho tempo s ním udržel. Bylo to už tak akorát na hraně. Jenže jak spadl, tak to s ním přece jen trochu otřáslo a už se do toho tempa nedostal. I když se snažil mě ještě pak setřást. Musel jsem máknout až do finiše. Měl jsem dnes úplně jinou představu o tom, jak bych chtěl závod běžet. Bohužel Jarda ji měl také, tak jsem se musel přizpůsobit. Ale na tak náročné trase to dnes bylo fakt dost tvrdé.“
„Držela jsem se s vámi, jenže v tom dlouhém prudkém kopci jste mi trochu odskočili a pak už jsem tu vaši skupinu nedoběhla,“ hodnotila svůj výkon Adéla Indráková. „Já mám takové závody ráda, jsem terén zvyklá z orientačního běhu, ale když mě pořadatel chtěl poslat do druhého kola společně s muži, tak to bylo i na mě dost. Byla jsem ráda, že jdu do cíle a ještě jedno kolo by na mě už bylo opravdu moc.“
„Kopce a tak těžký terén mi vůbec nesedí,“ hlásila mi už před závodem Lenka Planičková, „nevím, jak ses tím poperu, ale snad to zvládnu.“
A je vidět, že se jí to podařilo, druhé místo absolutně není vůbec k zahození.
Chtěl jsem se jen proběhnout v přírodě
Nebudete mi to věřit, ale já do Bystřice jel opravdu jen na prohlídku přírodních krás a při mé váze bylo jasné, že kluzké bahýnko, co se na polních cestách místy vytvořilo po dešti, bude pro mě černý mor a má třísla budou zpívat árie jako Luciano Pavarotti.
Tak jsem začal opatrně a s rozumem. Jenže ten se postupně začal nějak vytrácet. Co se divím. Jako obvykle, když si připíchnu to prokleté číslo na hruď. Nejlepší by bylo to vzít spínacím špendlíkem zrovna přes kůži, aby mi to při každém pohybu připomnělo, co jsem si předsevzal.
Jakmile jsme vběhli do lesa a já uviděl své soupeře v kategorii, Laďu Špacíra a Ondru Němce na dohled, adrenalin ve mně vybublal na povrch jako právě vybuchlá sopka, z očí se mi snad začala valit láva, jak jsem viděl rudě a ze všech otvorů máho těla pak sirná pára.
Z jednoho otvoru navíc i pořádně smrděla. Musel to být na mě asi šílený pohled. Kdyby tam byl někdo zodpovědný, povolali by na mě Chocholouška. Naštěstí to bylo zřejmě všem jedno. Každý si hleděl svého a měl s tratí své problémy. Já taky.
Když jsem vyšplhal kopec a řítil se z něho dolů, to už téměř v háku za mými soupeři, říkal jsem si: „Paráda, to už půjdeme do druhého kola. To nejhorší je za námi.“
No co myslíte, že se stalo. Samozřejmě to nebyla pravda, neboť se škodolibým úsměvem nás pořadatel navedl kamsi, kde to začalo být již od začátku podezřelé. Všechno se to nějak spiklo a před námi se tyčil kamsi do vrchu snad Mount Everest, či co. Moje rudé oči málem vyhasly, když jsem to uviděl.
„Na to si snad horolezci berou lano, cepín, stoupačky a věci na bivak,“ zavrčel jsem vztekle jako hladový lev samotář, co už prohrál svůj souboj a pěkné stádo lvic a jal se pomalu stoupat nahoru.
Asi se snad měnil i tlak, neboť mi hučelo snad všude, nejvíc pak v hlavě a určitě tak vysoko již řídl vzduch, protože jsem sípal jako přidušený sebevrah, co si špatně nasadil oprátku. Sebevrazi jsme ostatně byli všichni, protože normální lidi takové kopce obcházejí, jen my, staří blázni, se musíme snažit je nějak zdolat.
Je pravda, že některým borcům před námi už začínalo docházet a pustili se do praktikování Galoweye. Já to odmítl. „Jsi na běžeckých závodech, tak běž, jinak jsi srab a nemáš tu co dělat,“ nařídil jsem si a supěl dál. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byl na čele mé veteránské kategorie. A to jsme vbíhali teprve do druhého kola.
Už mi bylo jedno, kam šlapu. Bahno sem, bahno tam, jen sebou netřísknout. To byl hlavní úkol dne a v hlavě mi to šrotovalo jako v lisu na obilí. U nás se mu říká šrotovník. Takový guláš, co se z něho pak sype, jsem měl místo mozku. A když jsem si představil, co mě znovu čeká, otřepal se mnou mráz, ačkoliv jsem byl mokrý od potu jako bych právě vylezl ze sauny.
„To nemůžeš udržet,“ říkal jsem si v duchu, vědom si nesmírné kvality obou mých soupeřů. „No co, tak prohraješ,“ kontroval můj druhý hlas, „ale aspoň se ctí, tak makej a neflákej se.“ Valil jsem se tedy pomalu dál. Asi šli všichni stejně rychle jako já. No, nefandi si, spíš pomalu.
Nikdo mě nedobíhal, přestože když už jsem kličkoval místy jako zajíc před liškou. Ještě, že byla trať dobře značená, jinak jsem taky mohl skončit někde v sanatoriu na Svatém Kopečku. Asi bych tam patřil, ale spíš někam do Bohnic nebo do Černovic. Tam jsem na blázny mého typu připravení.
Nebudu zdržovat. Nakonec jsem se přece jen toho cíle dočkal a dokonce mě už kamarádi neřízli. Sice to byla náhoda a již se to nebude zcela jistě nikdy opakovat, ale musím se přiznat, že jsem vyhrál padesátníky. Už to bylo určitě naposledy, ale mám radost.
Horší je, že se asi měsíc nepostavím na nohy. Nevím, jestli je ještě vůbec mám. No nic, ráno moudřejší večera, jak říkávala moje babička. Aby vůbec ještě nějaké ráno bylo!
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
