Znáte taky ten vnitřní hnací motor, že až uděláte tamto či ono, že si konečně půjdete zaběhat a vypustíte páru? A že vás v tom nic a nikdo nezastaví?
Jedno dubnové odpoledne už jsem únavou z práce na počítači tak vyřízená, že můj vnitřní alarm zavelí, abych vstala od stolu a šla si uvařit kotel kávy v oblíbené moka konvičce. Abych jako hodná dcera myslela i na svého taťku, část kafe mu uliju a doplním mlíkem. Těším se na to, že si ji spolu vychutnáme na dvorku před domem, kde se příjemně opírají sluneční paprsky a svádí to akorát tak k nic nedělání až na to běhání.
Jenže! Můj táta, zrovna když konečně sbíhám ze schodů s vidinou toho, že mě káva nakopne k běhu, svádí litý boj s travní sekačkou a je mi jasné, že plocha vedle domu, kterou právě dosekal, nebyla pro jeho požíračku trávy poslední. Takže běh se odkládá na neurčito a budu sekat…protože ho v tom samozřejmě nemůžu nechat.
Nejdřív tedy bojuju za vypití toho kafe, protože bez tohodle paliva nebudu fungovat ani já. A pak nastává moje parketa se sekajdou. Ale není to ledajaká rovinka. Rozhodčí (tedy můj otec) mi je v patách a ještě mi ukazuje, kde jsem jako minula proužek travičky. Z původní rovinky přecházíme do kopce. Pojezd nepojezd, potím se jako prase. Adie dnešních 10 plánovaných kilometrů. No odpustil mi alespoň vysypávaní travního koše.
Tak jo, pro dnešek padla…a nakonec tedy dávám jen 5 kilásků, aspoň omrknu, zda náhodou nerebeluje nějaká hospoda s výdejem piva pro nutné přežití příštích dnů strávených na chalupě mých rodičů.
O pár dní později jsem dostala neskonalou touhu uběhnout těch zatracených a prvních letošních 10 kilometrů. Chvíli jsem si sice pohrávala s myšlenkou, zda z vlastní iniciativy neposekám ještě zbytek zahrady. Naštěstí mě ale zachránily slepice, které prý budou potřebovat seno na podestýlku, a splnila jsem si a ověřila, že forma je zpět, ať už se sekačkou, anebo bez ní.
Pravidelnému běhu a jarním pracem na zahradě zdar!
PS: Hospoda měla zavřeno…
