Vždycky jsem ráda sportovala, nebo se prostě nějak hýbala.
S běháním jsem začala před několika lety. Nejdříve, abych shodila nějaké to kilečko. Měla jsem takový cca 5 km okruh, který jsem běhala jen za pěkného počasí, slunko mi pálilo do ksichtu, špeky se natřásaly ze všech stran a večer? Pěkně jsem to spláchla nejlépe točeným pivem. Pořád jsem si říkala, že radši přestanu jíst, než abych se tu mordovala během.
Zkusila jsme tedy změnit strategii. Ač nerada, začala jsem si počítat kalorie a běhat na lačno hned ráno. Postupně se z toho stala droga a ještě v 6. měsíci těhotenství nebylo pro mě problém běhat. Prostě mě to bavilo a vnímala jsem to jako něco, co ke mně patří.
Pak nastalo období velké mlhy – tedy den a noc splývaly v jedno a vůbec si nepamatuji, kdy jsem zase vyběhla. Možná poté, co jsme se přestěhovali a vypukl svatební boom našich kamarádů, takže úměrně tomu bylo potřeba i vyspravit postavu. V novém bydlišti běhal kdekdo. Asi místní folklór, říkala jsem si. Omrkla jsem si trať a vyběhla jsem. Z běhání se stala zase droga, ale úplně jiná. Kdykoliv se naskytla příležitost, musela jsem prostě vyběhnout. Něco rozběhat, z něčeho se prostě vyběhat. Měřila jsem si jen čas, mé poděděné hodinky neuměly snad ani nic jiného. Pěkně jsem si v mapě určila délku trasy a pak spočítala průměr. Takto to trvalo asi dva roky, než mi přišla do života rakovina. I když se netýkala přímo mě, ale někoho velmi blízkého, musela jsem ji nějak zpracovat. A jak jinak, než běháním. Dokonce jsem si nezávisle na tom konečně pořídila i nové hodinky, ale neuměla jsem se soustředit na výkon. Každý výběh byl pro mě jakousi psychickou úlevou. Bylo mi na zvracení, podlamovala se mi kolena, svírala mě úzkost. Při běhání jsem myslela stále jen a jen na „tu“ nemoc. Opět jsme běhala jen za pěkného počasí, výběhy v zimě pro mě neexistovaly, abych snad neonemocněla a někoho nenakazila.
A pak jsem si přečetla příběh o někom, kdo běhal a prodělal rakovinu. A v tom příběhu byla krásná věta, aby si člověk řek, proč běhá, zda náhodou před něčím neutíká. A to bylo přesně ono. Najednou jsem si uvědomila, že já „tu“ nemoc nikdy nemohu porazit, i když nebyla „moje“. Paradoxně jsem se díky ní začala soustředit na sebe a své výkony. Sebrala jsem všechnu odvahu a přihlásila jsem se na své první závody. A tam se to celé zlomilo. Přestala jsem si běháním prostě čistit hlavu. Nemá to smysl.
Z mého běhání se tak nakonec stal určitý způsob meditace, nemyslet na nic, jen na to, že právě běžím. Být sám se sebou. Soustředit se na výkon. A nakonec běhat, i když mrholí, sněží, fouká vítr. Nic na tom není. Je to jen o člověku samotném a o běhu.
