Pro koho byl sobotní hlavní závod až na vrchol můstku málo, mohl si vyzkoušet neméně intenzivní Noční Benzina sprint na 270 metrů s cílovou bránou na vrcholu bubnu. Výzva pořadatelů byla jasná, kdo chce běžet oba závody, nechť dobře zváží své fyzické možnosti. Jdu do toho, po loňském druhém místu na Red Bull400 na Štrbském plese a 11. místě na MS v Bischofshofenu mě tyhle závody začaly strašně bavit.
Stojím na startovní čáře kvalifikace Nočního sprintu a normálně jsem nervózní! Vím, že můžu jít kvalifikaci jak se říká na pohodu a pošetřit síly do finále, ale i tak na mě ta atmosféra strašně působí, moderátoři hecují dav, monstrózní osvětlený můstek září v okolní temnotě, jako by neexistovalo nic kolem něj. A taky že teď neexistuje, pouze vlastní tlukot srdce, laktát ve stehnech a lanová síť po které se škrábeme nahoru.
RedBull400 se nerozhoduje ani na sto metrové rovince k můstku, ani na prvních sto metrech můstku, který se zvedne téměř kolmo k nebi. I když vlastně ano, rozhodnout se může, ale mnohem víc a vašem konci, než o vítězství. Ale i tak mě znervózňuje, že ve finále Nočního sprintu jsem ještě ve dvou třetinách můstku v hloubi startovního pole, ale rozhoduje se, až když se sklon paradoxně umoudří a začne se srovnávat.
Teď je ten moment, začínám finišovat z plných sil, vstávám ze čtyř na dvě, na plno zabírám, což je ale moje fatální chyba. Každý druhý krok mi na plastovém koberci navlhčeném večerní rosou podkluzuje a Michael Schütz mě v posledních metrech předbíhá. Druhé místo, ale stehna se kousla pořádně. Teď trochu vyklusat a dát se dokupy na zítřek, jenže s několika RedBully v sobě a plnou dávkou adrenalinu usínám až v 1 ráno.
V sobotu ráno areál skokanského můstku znovu ožívá, a ještě mnohem více, než včera večer. Kamery nastavené, fotografové připravení a hlavně všechno jede podle časového harmonogramu a na nic se nečeká. Akce odsejpá, Martin Šonka předvádí se svým letadýlkem úžasnou show nad hlavami všech závodníků a fanoušků, vruty, přetočení, nálety a ukazuje, že lidské limity jsou od toho, aby se posouvaly.
Já se budu snažit posunout ten svůj ve velkém finále, což je úplně poslední závod celého dne a velké vyvrcholení. Hlídám si další favority Kubu Šiarnika ze Slovenska, Martina Koželje ze Slovinka a reprezentačního běžkaře Petra Knopa. Bum a jdeme na to. Zatímco nejprudší část můstku po čtyřech „běžím“ asi podobným tempem jako v semifinále a koutkem oka si hlídám boty Kuby Šiarnika vedle sebe, závodit se začíná právě na tom přechodu do roviny, kde za to Kuba bere a cuká mi na tři čtyři metry, tady se dělí celé startovní pole a vím, že to musím rozběhnout a běžet až do cíle, bez chůze, bez plazení.
Docvakávám Kubu na rozjezdovém můstku a přebíhám do druhé dráhy, teď jsme jako dvě lyže rozjíždějícího se skokana, naprosto na stejné úrovni vedle sebe, Petr Knop se Slovincem už mají za námi ztrátu asi pěti metrů. Bolí to moc, asi patnáct metrů před cílem do toho dávám vše, do cílové čáry skáčeme vedle sebe. Kuba se na mě kouká a sám neví, kdo vyhrál. Já vím. Bylo to o prsa, ale zase jsem druhý.
Gratulace Kubovi za skvělé výkony po celý den a těším se na odvetu na Štrbském plese. Organizátorům patří parádní uznání za skvělou show pro všechny závodníky i fanoušky. Traťový rekord je nastaven, tak snad příští rok znovu!
