Třebaže se první Urban Challange běžela už v roce 2016, já jsem tento závod zaznamenal loni. Vypadalo to jako dobrá sranda, běhat po autech, mlátit do nich palicí… Termínově mi to ale nevyšlo a tak jsem se na start postavil až letos. V Praze, kde se běželo v Bohnicích. Příznačné.
Startovalo se už od rána, já si ale vybral startovní vlnu v půl jedné, abych měl čas si ráno přispat. Udělali jsme si rodinný výlet a vyšlo i počasí, možná bylo až moc teplo. Na dálnici bylo všechno v pořádku, až v Praze na Štvanici se dvě auta trochu ťukla a i když zůstala v jednom jízdním pruhu, slušně zablokovala magistrálu. Nicméně pak jsem téměř nebloudil (jen jeden vjezd do slepé ulice je na moje poměry úspěch) a ve dvanáct hodin, kdy končily registrace, jsem už měl startovní číslo v ruce.
Prozíravě jsem si číslo nepřipnul spínacími špendlíky, ale magnetky. Říkal jsem si, že radši než někde zkoušet, jestli při zachycení povolí číslo, špendlík nebo triko, je to lepší varianta. Trochu jsem dumal, jestli bude lepší dát si čip na ruku, nebo na nohu. Stejně jako na jiných závodech jsem zvolil nohu. Chyba, ale k tomu se ještě dostaneme. Na radu Jirky Křečka, který loni vyhrál, jsem si vzal obyčejné hodinky a taky oblečení nebylo zrovna z těch, které bych nechtěl potrhat nebo jinak ničit. Takhle, já nechci záměrně trhat žádné oblečení, ale když už, tak ať je to nějaký ze starších nebo levnějších kousků.
Pár minut před startem jsem už byl i s manželkou a dcerou, které mi dělali doprovod, na startovní rovince. Trochu mě znervózňovalo, že se pod obloukem pořád nic neděje, dokonce tam ani nejsou běžci. Důvod jsem pochopil za pár minut – na start se šlo skrz dodávku, která měla do té doby zavřené dveře. Na startu jsme si ještě hromadně zaskákali, abychom se dostali do správné provozní teploty a pak se moderátor zeptal, odkud kdo přijel. Pokřikované odpovědi lze shrnout jednoduše – z celé republiky.
A pak už se startovalo. První dvě překážky, přeběh přes balíky slisovaných novin, byly jen na zahřátí. Pak to začalo. Všechny překážky si už ani nepamatuji, ale zmíním ty, které mi v paměti utkvěly nejvíce. Zhruba v pořadí, v jakém následovaly. Vyběhnout po autě, skočit do kontejneru (naštěstí prázdného) a zase ven. Válet sudy pod zaparkovaným autem popelářů. Přeběh přes různě poházené pneumatiky, které se tak různě sešlapávaly a motaly na nohy. Pro zpestření jsme si dali také strmý výběh a seběh kopce, o kterém jsem ani netušil, že by mohl v areálu Bohnické léčebny být. Zajímavé byly balíky slámy ve stodole, kterou se probíhalo. Viděl jsem běžce přede mnou, který si na prvním balíku couvnul a mezeru přeskočil. Vím, že když se na závodech přeskakuje potůček, zpravidla do něj šlápnu. Takže skákat asi moc neumím. Proto jsem z prvního balíku seskočil na zem a na druhý se vydrápal.
Zákeřné byly sudy. Dostal jsem dva sudy od piva s pokynem: „Běž za tím před tebou.“ Nejsem zrovna kulturista, a i když byly sudy prázdné, nejlehčí zrovna nebyly. Ale v propozicích bylo, že se musím snažit, tak jsem se snažil, aby to aspoň vypadalo jako běh. Spíše to ale bylo něco mezi během a cupitáním. Pak byla přes cestu dvě auta – nalevo opel, napravo kia. Šlápl jsem si na obě, aniž bych to nějak předem plánoval. Jednou z překážek byla i demolice auta. Pokyn zněl dát jednu pořádnou ráno velkým kladivem do auta. Jednu minimálně. Snažil jsem se, ale plech se v místě nárazu ani nepohnul. Nevadí.
Začal jsem pomalu dobíhat konec předchozí vlny, ale zatím to nebylo nijak dramatické. Jen v seběhu jsem se potkal s dívkou, která byla příliš opatrná. Čekat se mi nechtělo, srazit jí už vůbec ne, tak jsem si sedl a sjel to po zadku. Nepříliš elegantní, ale rychlé řešení. Za chvíli navíc byla občerstvovací stanice, tak jsem si vzal vodu nejen na pití, ale i umytí rukou. Nebýt tam, asi bych v cíli vypadal více akčně – dost jsem se ve vedru potil a pot jsem si z obličeje utíral rukou, nyní už zase relativně čistou.
To nejlepší mě ale pořád ještě čekalo. Jednou z takových překážek bylo vylézt do výšky pár metrů a pak se po tyči spustit dolů. A obtočit jí. Nějak jsem to zvládl, ale cestou od tyče jsem si všiml, že číslo má tak nějak pomuchlané. Připnul jsem si jeden magnet, který byl mimo a už musel na další překážku – cosi se podlézalo po čtyřech. I tady by asi byly rychlejší sudy, ale šli jsme v zástupu. Pak jsem zjistil, že mi ta ošklivá, zlá tyč jeden magnet „ukradla“, ale nevracel jsem se. Ani nevím, jestli to pravidla umožňují.
Z jiných závodů jsem zvyklý, že když doběhnu na hranu vypuštěného bazénu, asi je něco špatně, jinými slovy zabloudil jsem. Tady to ale bylo schválně. Na chvíli mě to zmátlo, pak jsem do něj ale skočil, proběhl se po obvodu a po schůdcích vyběhl ven. Něco podobného pak bylo, když jsme probíhali několik budov. To jsem taky ještě nezažil, podobně jako vlézt do kontejneru na tříděný odpad. Ta poslední budova pak byla nejlepší v tom, že končila dlouhou chodbou ve sklepě, kde nebylo moc vidět. Běžec vedle mě viděl asi ještě méně než já, tak jsem ho předběhl a pak na něj volal, že pořád rovně. Odpověděl, že běží za zvukem.
Na hodinkách jsem už viděl čas kolem dvaceti minut, tak mě napadlo, že by mohl být cíl blízko. Třeba byl, ale také mě ještě čekalo několik překážek. Došlo mi, že je dobrý taktický manévr před překážkou předběhnout co nejvíc lidí, abych pak nemusel čekat. Bylo to sice vždy jen pár vteřin, ale já mám rád plynulý provoz. Jedna z nejzákeřnějších překážek byla až u konce – několik pneumatik pospojovaných a tvořících pár metrů vysokou zeď. Zdálo se to jednoduché, ale dalo mi zabrat jí přelézt. Zábavné bylo naopak několik válců v horizontální poloze. Naběhl jsem na první, objal ho, otočil se s ním a spadl na zadek. Naštěstí do písku. U druhého válce už jsem čekal, jak skončím. Nakonec jsem ale jeden válec pokořil i bez pádu. Stejně jsem ale byl celý od písku. Před cílovou bránou jsem si ještě přelezl dvě auta a byl konec.
Chtěl jsem odevzdat čip, ale ouha – neměl jsem ho. Co jsem si tak vzpomínal, naposledy jsem ho zaznamenal v polovině, pak už jsem moc nevnímal. Dokonce ani manželku, která mě u dvou překážek fotila a mluvila na mě – vůbec o tom nevím, a kdyby neměla fotky jako důkaz, ani jí snad neuvěřím. Ale pořadatelé na podobné situace mysleli, stačilo nahlásit jméno, odhad času a člověk byl zařazen do výsledků. A tu parádní medaili, která byla jedním z důvodů se do Prahy vydat, jsem stejně jako stovky dalších účastníků taky dostal.
Pak jsme ještě strávili nějaký čas v parku a užívali si jarní počasí. Potkal jsem se s kamarádkou, která na můj popud šla dělat dobrovolníka a ani se nám nechtělo odjíždět. Další letošní Urban Challange se příliš nehodí časově (Brno 16. června) nebo časově a vzdálenostně (Ostrava 28. srpna), ale pražský závod si klidně dám za rok znova. U mnoha překážek už budu vědět, jak na to.
