Velké překvapení se v Radíkově zrodilo v závodě žen, když Adéla Esentierová z Baláž Extreme Team Ostrava /34:26/ utekla již v druhé části závodu favorizované Petře Kamínkové z AK Olomouc /35:14/ a pohlídala si tak své nečekané vítězství až do cíle. Třetí doběhla Marie Delingerová z FORTEX Moravský Beroun /35:36/.
Nejlepší tři muži pak předvedli dokonalý taktický závod. Po prvním kole, které táhl Ondra Horák, zrychlili dost značně kolo druhé, ale rozhodovalo se až ve finiši. Nejvíce sil v závěru měl, nejmladší z nich, David Pelíšek z FORTEX Moravský Beroun /59:17/. Druhý do cíle dofinišoval Petr Vymazal z SK SALIX Grymov /59:21/ a třetí místo zbylo na Ondru Horáka z FORTEX Moravský Beroun /59:26/.
Sníh, sníh, sníh
10. ročník Radíkovské patnáctky, memoriál ing. Ivana Cahela, uspořádala firma IRICO Olomouc. Závod se běžel již jako čtvrtý v pořadí Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje pro letošní rok.
Start velmi náročného krosu po lesních cestách v okolí Svatého Kopečku u Olomouce byl tradičně u Chaty pod věží v Radíkově a trasu navíc nesmírně ztížil příval nového sněhu. Sice se dost oteplilo proti minulým dnům, ale mokrý a těžký sníh přece jen vytrvalcům značně komplikoval samotný běh.
Opravdu v něm byl problém se odrazit, natož už pak závodit, přestože byla po celé trati prošlápnutá úzká cesta. I tak to ale klouzalo docela slušně. Někteří borci si hrábli až na dno.
Muži absolvovali dva okruhy v délce 7,8 km, tedy 15,6 km, a ženy pak odběhly okruh jeden a i tak toho opravdu měly dost. Na takový terén se nedalo vybavit žádnými vhodnými botami, jediné co pomáhalo, byl dost rozsáhlý slovník nepublikovatelných slov :-)
Co se dělo na trati?
Jako zástup hus, jdoucích za sebou na pastvu, se táhl 77 členný had běžců po trase uzoučkou cestičkou v hlubokém sněhu. Předběhnout se moc nedalo a většinou si všichni dávali velmi dobrý pozor na to, kam šlapou, než aby se pokoušeli předbíhat své soupeře.
Proto také začátek závodu nebyl nijak divoký, jak mi potvrdila i Adéla Esentierová: „Drželi jsme se všechny pohromadě za sebou. Jenže já se cítila hodně dobře a tempo se mi zdálo pomalé, tak jsem si to rozběhla podle svého a nakonec to stačilo na první místo, což mě docela překvapilo. Ale měla jsem na takový terén výborné boty, klouzalo mi to minimálně, takže i to mi hodně pomohlo.“
„Už je to přece jen trochu lepší, než minulý týden,“ hodnotila sebekriticky svůj dnešní výkon Petra Kamínková, „ale ve sněhu to já vůbec neumím. Proto jsem si spíš dávala pozor, abych se nezranila. Přesto mám ještě do své bývalé formy dost daleko.“
„V lednu jsem naběhala obrovskou porci kilometrů,“ konstatovala Marie Delingerová. „Jenže jsem z toho unavená, navíc jsem byla i nemocná, tak musím přece jen trochu povolit v tréninku a na pár dní vysadit. Potřebuji se srovnat a rozběhat do nějakého slušného závodního tempa.“
„Nikdo nechtěl jít moc dopředu,“ smál se David Pelíšek. „Tak jsme to dotáhli až do finiše a tam už jsem si docela věřil. Navíc jsem dnes obul tretry a i ty mi po trati a zejména pak v závěru na ledu před cílem dost pomohly.“
Petr Vymazal mi uprchl hned po vyhlášení a jen vzkázal, že se uvidí až v Prusinovicích příští týden, jak na tom kdo opravdu je.
Ondra Horák se zase na Rohálovskou desítku nechystá: „Já raději běhám v takovém terénu jako dnes. Víc mi to vyhovuje než silnice. A i když jsem skončil dnes třetí, tak jsem spokojený. Věděl jsem, že když se mi nepodaří utéct na trati, tak ve finiši budou mé šance přece jen o něco horší než u Davida a Petra. Taky to tak dopadlo, ale ostatní nám nestačili a to znamená, že jsme přece jen v tom sněhu zase tak pomalu neběželi.“
Hrábl jsem si až na dno
Ranní přece jen už teplejší vzduch proti minulým dnům mě pozitivně naladil. Konečně jsem se mohl normálně nadechnout a zřejmě ten příval čistého kyslíku z lesů na Radíkovem způsobil velmi silné zamlžení soudnosti a já se také nakonec přihlásil, přestože sníh a hlavně pak běh v něm i po něm bytostně nesnáším. Mozek se mi nějak rychle zakalil a bylo zle.
S číslem na hrudi u mě však stoupá zodpovědnost na nejvyšší možnou míru a sníh nesníh, jal jsem se brodit tou hnusnou hmotou s ostatními. Pěkně opatrně a v zástupu. I tak to byl strašný fofr. Po prvním kole jsem měl vytřeštěné oči až na druhou stranu hlavy, z bílé barvy sněhu mi bylo už na zvracení, možná i z toho tempa, a pomalu jsem dostával sněžnou slepotu. A do toho všichni mazali přede mnou jako zajíci za ramlicí.
Přesto jsem se odvážil pustit ve sněhu do předbíhání. No to jsem neměl dělat. Nějakým nedopatřením, možná už i tělesným vyčerpáním, či čert ví čím, jsem škobrtl o nohu Radka Leszcinského a jal se předvádět balet coby sólistka v Labutím jezeře.
Nezachránil jsem to a po několika obratech různého nespecifikovaného typu, doprovázených výrazy, za něž by se styděli i dlaždiči, jsem zaryl nos i s celou hlavou do hluboké závěje. Už vím jak je zasypaným v lavině. Naštěstí mě někdo zvedl.
Proto jsem se nemusel vyhrabávat a zjišťovat jak vlastně ležím. Asi bych nevyplivl ani slinu. Díky spolubojovníkům na trati přišla horská služba o kšeft a já se potácel pak dál v mátožném stavu směrem k místům, kde jsem tušil cíl a konec toho strašlivého utrpení.
V málem už smrtelných mrákotách mě pak někdo zastavil kdesi u hloučku lidí se stopkami, že prý už nemám pochodovat dál. Že jsem tady skončil. Zaplať pánbu. Nohy mi okamžitě i přes zmrzlou půdu a asfalt pod sněhem zakořenily hluboko do země. Ostatně už bych stejně neudělal ani krok, neboť se mi křeče zakously do svalů nebo do toho masa, co mám na nohách, od zadku až po kotníky.
No zkrátím to. Utrpěl jsem vítězství mezi padesátníky, zřejmě mé poslední v životě, protože Laďa Špacír musel pro zranění vzdát a ti ostatní pak měli rozum a raději nepřijeli.
Však oni mi to ukážou v Prusinovicích. Ostatně kdoví, jestli vůbec ráno slezu z postele, tak nač přemýšlet o tom, jakou dostanu nakládačku na Rohálovské desítce, když nevím, jestli se mi podaří vůbec postavit na start, že?!
