Podruhé se vydal za zimní přípravou do běžecké Mekky, keňského Itenu ve výšce 2 400 metrů, nejlepší český běžec Jiří Homoláč. Už v sobotu chce zhodnotit jedenáctitýdenní pobyt na pražském půlmaratonu. „Těším se jak kůň před startem dostihu,“ říká v původním večerním rozhovoru, který přerušovaly jen slabší dodávky keňské elektřiny do jeho notebooku.
Podruhé jsi už šel do známého prostředí a neztrácel čas poznáváním, že?
Všechno jsem věděl, jak to tady chodí, kdy se chodí běhat, s kým, jak funguje masér Stephen. Nemuseli jsme nic hledat. Změnili jsme jenom ubytování, posunuli jsme se o dvě stě metrů vedle. Je to skromnější, byli jsme trošku rozpačití, ale zvykli jsme si i na sprchu přímo nad záchodem. Vyjde to v přepočtu na sto padesát korun na den a je to nakonec lepší než loni. Před pár lety bydlel vedle i Mo Farah. Okolo mají řadu dalších apartmánů, střídají se tu lidi i běžci z Francie, z Británie, hobíci, člověk pozná víc lidí.
Zato tréninkový plán jsi změnil výrazněji?
Změnil jsem trenéra. Loni jsem běhal většinou sám podle sebe, někdy možná až moc. Teď to má pod kontrolou Robo (Štefko), sleduje každý můj krok na Garmin Connectu včetně nejrůznějších údajů jako je třeba vertikální oscilace, tepy. Komunikujeme spolu pravidelně. Vypadá to líp než loni.
Tvůj kouč chce, aby ses víc věnoval rychlosti, hlavně vzhledem k věku, z níž se dostaneš i k vytrvalosti.
Ano, vracím se do rychlosti. Ale nešli jsme tady ještě do intervalů. Loni už jsem chodil čtvrtky pravidelně, teď ne, spíš jen propagačně. Těžký trénink vypadal třeba 5–3–4–3, dřina, ale pocity super. Za dvanáct fází týdně mi to vyjde na 170 až 190 km. Přitom mi přijde ta forma lepší, jsem na tom dobře. Běhal jsem rovinky i kopce a nabral to odjinud.
Kolik lidí tam běhá, trénuje?
Odhadl bych třeba pět stovek Keňanů. Někdo sem už jezdí cíleně, jiní to zkoušejí, dostanou pár korun od rodiny na pobyt. A pak jsou tu kluci, co na to nemají, vydrží chvilku a vracejí se domů. K tomu se to tady hodně střídá ve dvou hotelích, přijedou i celé kempy hobíků o deseti patnácti lidech. Někdy se jich sejde až padesát z Evropy nebo Ameriky.
Neběhá se po tvrdém, to je velká výhoda, že?
Všude tu jsou hliněné cesty, někdy sice prašnější, ale je to příjemný, žádné velké výmoly. Funguje to trošku i na posílení šlach, ty nerovnosti, je to lepší než na asfaltu, nebo dráze, kdy noha nemusí vůbec pracovat. Všichni běhají v silničkách, já si na dráhu beru závodky. Tartanový okruh patří k hotelu Lorny Kiplagat, platí se tam asi 500 Kč za vstup, to se nevyplatí. Proč si ničit nohy, nebo si to zlehčovat?
Jak v Itenu fungují místní běžecké skupiny?
Oni se schází většinou společně v pondělí, středu a pátek, vybíhá se v 6.20. To se chodí 18 km okruh. Když mi vycházela podle plánu ta délka, šel jsem s nimi. Vyběhne se pomalu, ale někdy se to najednou rozběhne a je to malý závod až ke 3:20/km. Při takovém běhu zjistíte, že se dá držet i tempo Keňanů, pokud na to máte. To je velmi důležité pro sebedůvěru. Jednou jsem zase vstal o chviličku později a prvních 18 km musel skupinu dohánět. Vyšlo mi to pak na celých 31 km na průměr 3:48. V pátek bývá poklidný, příjemný běh. Kolem čtyř minut na kilák. Jinak si jedu podle svého plánu. K někomu se přidám, chytnu tempo. Hodně taky chodím sám, hlavně odpolední fáze. Neženu se, jdu podle sebe. Oni mívají víc volna, vybíhají jen v úterý a ve čtvrtek, neděli mají volnou celou.
Jak trávíš obyčejný den?
Když běhám s Keňany, vstávám v 5.40, jinak okolo sedmé. Snídám až po doběhu, jen pokud mě čeká těžký dopolední trénink, tak už před tím. Na oběd chodím okolo jedné hodiny do restaurace, buď Venus, nebo Mama Rambo. Potom se stavím na nákup ovoce a zeleniny nebo na masáž. Následuje klid. O půl šesté se chystám na podvečerní klus, po něm rovinky nebo posilování. Končím za tmy kolem sedmé a jdu si na plynovém vařiči chystat večeři. Pak chvíli u počítače a před spaním se ještě protáhnu.
Jako by to bez keňské mise nešlo běhat rychle…
Po té loňské zkušenosti už vím, že to je bez debat. Vidím to na mnoha běžcích, co tu jsou, jak se posunuli. Už na 59:47 v půlmaratonu se dostal jeden z bratrů Robertsonových, Novozélanďanů, kteří tu žijí už déle. Švýcar Wanders už má 61:43, další Nor Moen, bývalý mistr Evropy 23, zaběhl 62:25, jezdí sem německý rekordman Gabius a mnozí další.
Chce to ovšem zdejší kempy opakovat, zařazovat pravidelně.
Určitě. Člověk se musí připravit, aby ho to nesundalo. Já už mám něco za sebou v horách v Itálii, v Maroku. Jeden můj kamarád tady letos zkolaboval, prostě najednou padnul k zemi, další dostal střevní virózu, třetí skučí, jak je vyčerpaný. Ale moje přítelkyně Terezka, která tu strávila pět týdnů, si zaběhla po návratu o minutu a půl osobák na desítku v Pečkách 37:55. Musí se opatrně a nejlíp opakovaně, i víckrát ročně, aby se udržel efekt. Já jsem se letos aklimatizoval dřív, časy vypadají líp. Říkali mi to tak i Keňani.
Ty jsi zdravotně přežil?
Jen dnes mě kousl do oka mravenec, to bylo nepříjemné, ale snad to bude v pohodě.
Loni ses vrátil velmi hubený, „vyrýsovaný“.
Nemám tady váhu, ale myslím, že nejsem hubenější. Mám větší formu, možná víc svalů, loni jsem měl objemy větší a tak jsem ke konci hodně pohubnul.
Jak držíš psychicky jedenáct týdnů v takovém zcela odlišném prostředí?
Dá se to zvládnout. Ležím nebo běžím, říkám. Mně to nevadí. Vládne tu příjemné počasí, baví mě běhání. Po ránu bývá jen deset stupňů, vybíháme v čepici. I večer se pořádně oblíkám, to je tady zvyk.
Volný čas skoro nemáš?
S dvoufázovým tréninkem se toho už moc víc nedá. Sem tam někdo napíše mail a já odpovídám, „pracuju“. Dvakrát třikrát týdně jdu na masáž. Jednou jsme byli asi tři hodiny odtud koupat se v jezeře, jednom z nejčistších v Africe. A jinak? Zajdu si na skálu na vyhlídku, čerpám zdejší energie. Není čas ani dokoukat celý film. Rychle to tu ubíhá.
Spřátelil ses i s místními lidmi, dokonce jim pomáháš.
Poznal jsem malého kluka, se kterým jsem si po doběhu večer vždycky trochu zakopal fotbálek. Zeptal se mě jednou, jestli bych mu nekoupil knihu do školy. Jasně. Jenže v neděli měli zavřeno, musel mi napsat na lísteček název a já mu ji později donesl. Doufám, že díky ní získá aspoň naději na lepší život.
Kromě letenky se dá vyžít levněji než doma?
Jídlo není moc drahé, ale platíte letenku do Nairobi a dotud ještě do Eldoretu, pak vízum, zdravotní pojištění, naskáče to. Všechno mě to vyjde na asi padesát tisíc.
V Itenu se žije skromně, můžeš si zajít na něco dobrého za odměnu?
Kamarád mi přivezl pět snickersek… V Eldoretu seženete všechno, ale tam se na nákupy pořád jezdit nedá. Sýr tu třeba není, někdy mám chuť. Vzal jsem si s sebou půl kila, ale musel jsem s ním šetřit, aby mi vyšel na měsíc. Stál stejně jako dvě kila hovězího. Ale nestrádám, to ne. Kaše ugali mi moc nechutná na rozdíl od Davida Vaše. Vařím si kaši z kukuřičné mouky v osolené vodě, pečený klas mahindi nebo popcorn. Nejlepší jídlo mix kukuřice, chapati, rýže, zelí, špenátu a pár kousků masa vyjde v restauraci na pětadvacet korun.
Takže jaký z toho vzejde čas v sobotním pražském půlmaratonu (loni osobák 1:03,50, pozn. red.)?
Uvidíme, jak bude pracovat vodič! Mám Keňana, sice není přímo odsud, ale bude to záruka kvality. Chtěl bych dát pod 63. Snad to všechno sedne a padne to tam.
A potom?
Za tři týdny mě čeká Vídeňský maraton, kde zkusím jít na limit na 2:15 a podle výsledku se pak rozhodne, co dál. Určitě si odpočinu a začnu znova. Pokud bych se nekvalifikoval na mistrovství světa, šel bych na dráhu znovu víc do rychlosti. Musíme probrat s Robem.
