K běhání jsem se dostal čistě náhodou, a i když běh nesnáším, paradoxně na závody rád jezdím. A to hlavně na OCR závody, jako byl v sobotu zimní Spartan Race na Dolní Moravě.
Na místo jsem přijel už den předem, abych se aklimatizoval a trošku pomohl pořadatelům, a zároveň se v klidu vyspal na závod, což bylo nemožné, když vedle vás leží další super lidi, kteří znají plno vtipů a na druhém konci haly spí Ostravák, se kterým se vážně dobře komunikovalo přes všechny spící chudáky. Ale stejně jsme na konec usnuli všichni.
Ráno mě přítelkyně překvapila posilňující snídaní, na kterou jsem chuť neměl, ale energie je potřeba a naštěstí bylo na co koukat.
U registrace se to hemžilo různými závodníky. Stres jsem neměl, ale stejně mě dnes vnitřně něco hlodalo. Zbytečně. Oblékl jsem své Chicklegs do uplých legín, dal funkční tričko, spapal cukr, vypil magnesko, no a pomalu jsem šel na start elitní vlny v 9:00.
Foto: markeros.rajce.idnes.cz
Jako vždy jsem se vykašlal na rozcvičku a šel ke startu ať se dostanu co nejvíc dopředu. Záhy nastala tlačenice, ale všichni se smáli a čekali kdy přijde start.
Pět, čtyři, tři, dva, jedna, start! Odtrhla se páska a všichni jsme vyrazili kupředu. První úsek byl do kopce. Protože kopce nejsou moje silná stránka, chtěl jsem ušetřit síly a vyrazil tempem, kde se uplně nezadýchám, po chvilce se ukázalo, že to možná byla chyba, protože už po pár sto metrech se udělal štrůdl, kde bylo téměř nemožné předbíhat a tempo se drželo podle člověka před vámi. Škoda, protože toto mě stálo nějakou tu minutku, ale lepší než se vyčerpávat předbíháním v hlubokém sněhu. Občas se sice našel někdo, kdo i v tomto terénu předbíhal, ale stejně po chvice zastavil, aby oddechl a zbytek jej doběhl.
V první třetině závodu jsem byl docela zklamaný, vím že nejsem nejlepší běžec, ale že mě v usecích, kde to šlo, předběhne tolik lidí, to jsem nečekal. Trošku jsem si říkal, že nějaký trenik by se mi asi hodil, ale mě to prostě nebaví. Jsem hecař.
Foto: markeros.rajce.idnes.cz
Doběhli jsme ke Stezce v oblacích. Super, tady jsem se chtěl podívat, ale nebyl čas, tak aspoň v rámci závodu se tu mrknu. Ale stezka v oblacích byla vážně v oblacích. Tak jsem si aspoň dokola opakoval KBKBUE. Ano, moje heslo pro memory test.
Foto: Ladislav Maras
Nebylo to vůbec těžké, schody ubíhaly rychle a konečně i já někoho předběhl. Po zdolání části stezky přišel na řadu seběh. „Konečně,“ říkal jsme si. Seběh je něco pro mě, a zvlášt ve sněhu. Jenže toto bylo uplně něco jiného. Hluboký ještě neprošlapaný sníh mi seběh nedovoloval tak, jak bych si představoval a opět mě začalo dobíhat pár běžců.
Pak to ale přišlo, série těžších překážek. Stěna, áčko, multiring, oštěp a podobně. Nálada se mi začala zlepšovat. Na každé překážce se mi povedlo předběhnout spousta lidí, která sice skvěle běhá, ale stejně jako jsou oni dobří v běhu, tak já na překážkách. Dvacet lidí angličákuje, já běžím, další překážka, třicet angličákuje, já pokračuji. Čím těžší překážka, tím více lidí angličákovalo a mě se zlepšovala nálada. Má soutěživost se znova probouzela s každou další překážkou.
Foto: Ladislav Maras
K cíli už chybělo překonat jen okruh s kládou a sněhovou bariéru, paráda. Uslyšel jsem hudbu a najedou jsem měl tolik elánu, že bych dal celý závod ještě jednou. V cíli mě čekalo milé překvapení, čas 1:16h, medaile a nádherné tričko. Ani zima mi už nebyla. Později na konci závodu jsem zjistil, že můj čas stačil na 65. místo ze všech zúčastněních a 25. místo v Elitě. To mě dostatečně uspokojilo a já si jako vždy slíbil, že začnu běhat.
Na další překážkový závod se už moc těším a všem kdo ještě náhodou neběželi doporučuji. Aroo!
Autor: TV Nero
Autor: Robert Kitchen World
Autor: Radek Šindler
