Vyhrávat a překonávat rekordy je sice hezké, ale obdržet cenu za sportovní chování, už tak obvyklé a lehké není. Pojďme se trochu zaměřit na jinou podstatu sportu, na skutky šlechetnosti, lidskosti, a činy dobré vůle, které se v minulosti udály. Třeba se některými jednou budeme sami inspirovat.
Musíme si pomáhat
Kristin Daugherty byla středoškolská studentka (OHSAA – Ohio Highschool Athletic Academy), která neměla ve své době konkurenci. Vyhrála mnoho závodů, a to zejména na tratích jedna nebo dvě míle (1600 a 3200m), kde pokořila hranici 5 minut. Při jednom z důležitých závodů na 2 míle spatřila poslední kolo před cílem soupeřku z vedlejší školy Arden McMath, jak padá k zemi. Kristin Daugherty neváhala, zastavila se, pomohla své soupeřce vstát, a ještě ji dovedla do cíle tak, aby protla cílovou čáru před ní. Ačkoliv při takovéto pomoci hrozila oběma soupeřkám diskvalifikace, byl a je Kristinin čin považován jako jeden z nejduchaplnějších činů, které se vůbec v historii atletiky udály.
Olympiáda trochu jinak
Mnoho medailí bývá na olympijských hrách uděleno za výsledky, za pořadí, za rekordní časy. Co už ale tak časté není, je obdržet medaili za sportovní chování. Vezměme si třeba The Pierre de Coubertin Medal. Tato medaile byla v historii olympijských her udělena jen 17 krát. Letos při Letních olympijských hrách v brazilském Riu de Janeiru byla udělena znovu, a to dvěma běžkyním, které mezi sebou soupeřily v běhu na 5000m. Jednalo se o Novozélanďanku Nikki Hamblin a Američanku Abbey D’Agostino. Po prvních 2000 metrech obě spadly. Vyšlo najevo, že D’Agostino je zraněná. Její soupeřka tedy neváhala a své kolegyni pomohla, přičemž se celou cestu až do cíle vzájemně podpíraly. Společně protly cílovou čáru. Staly se tak držitelkami vyjímečné mezinárodní ceny udělované za sportovní chování.
Když nevím, kudy a kolik kol běžet
Španělský běžec Iván Fernández se spolu se svým keňským soupeřem Abel Mutaiem (mimochodem vyhrál zlatou olympijskou medaili v Londýně) účastnili mezinárodního crossového závodu Burlada Cross. V jednom momentě se ale keňský běžec zastavil, domnívajíc se, že už závod dokončil, a že ho vyhrál. Jeho španělský soupeř, který se předtím držel za Mutaiem na druhé příčce, svému soupeři ale vysvětlil, jak se věci mají, a že ještě pár metrů mu do cíle zbývá. Přičemž výrazně zpomalil. Závod pak dále běželi vedle sebe a doslova to vypadalo, že Fernández svého keňského protivníka nechal vyhrát.
S takovými skutky se opravdu často nesetkáme. Možná jednou budeme čelit podobným situacím. Třeba si vzpomeneme na některé ze zmiňovaných hrdinů a budeme se jimi inspirovat. Koneckonců takovéto činy dělají ze sportovců pravé sportovce – tělem i duší.
