Den, kdy nejdu běhat, je promarněný den. Stíhají mě výčitky svědomí. Pak zjistím, že kamarád si dal dvacku a mé svědomí je ještě o kousek černější.
Veškeré aktivity si plánuju s ohledem na denní svit a očekávané počasí. Když tři dny v kuse vytrvale prší, přestávám řešit počasí a prostě běžím.
Plánuji-li dovolenou, hned na mapách zjišťuji, jestli se tam dá běhat.
Přijedu na dovolenou, záhy po ubytování vyrážím na krátký běh, protože čas strávený cestou byl tak neproduktivní.
Omezuji cestování MHD. Kam se dá dojet, dá se i doběhnout. Sedím ve vlaku a mám sto chutí vystoupit a jít se proběhnout tou krásnou krajinou, kterou vidím všude kolem.
Představa nemoci nebo zranění je noční můrou, ta slova přede mnou raději ani nezmiňujte. Někteří lékaři mě milují – neotravuji je totiž s každou prkotinou.
Razím heslo – když se s tím dá běhat, nic to není. Jiní mi naopak nadávají. To když s problémem přijdu až příliš pozdě, zavařím si na dlouhodobý problém a nelze očekávat, že dobrovolně odevzdám běžecké boty a budu se trpělivě léčit.
Hromádky s běžeckými věcmi již dávno vytěsnily všechny ostatní s normálním oblečením. Běžecké oblečení nakupuji nepoměrně častěji než oblečení na běžné nošení a rozhodně si zaslouží větší péči a častější obměnu.
Závislost některých žen na nakupování bot už chápu. Taky mám svou početnou sbírku. Těch na běh.
V sobotu a v neděli jsem prakticky k nezastižení. Když neběžím závod, běžím cokoliv jiného. Státní svátky a různé dny volna využívám plnými doušky. Není nic krásnějšího než se proběhnout v době, kdy bych jinak normálně dřepěla v práci.
A vrchol všeho: letošní únor měl 29 dní, což se poštěstí jednou za čtyři roky. Jednou za čtyři roky si můžu v tento den zaběhat. No našel se někdo, kdo toho nevyužil?
