1. To věčné dilema, co na sebe. A nejde jen o počet vrstev a délku nohavic nebo rukávů, jde o střih, barvu a styl. Kluci nejspíš neznají toho našeptávače známého jako ruinovač konta, který se vždycky začne ozývat, když oblíbená značka přijde s novou kolekcí, která je jako na potvoru přesně ve vašich barvách a nedej bože i vzorech! Co na tom, že doma máte pomalu víc funkčního oblečení než normálního, tohle tam prostě nemůžete nechat!
2. Čurání. Jak jinak. Jasně, hledání křoví znají i pánové, ale řekněme, že se jich to týká méně často, většinou jim stačí nějaký ten strom a záda do cesty. Ale my, pokud tedy nepatříme do kmenu obzvlášť otrlých, pátráme, hledáme, skenujeme horizont, přemýšlíme a prosíme svěrače, že už nikdy to nenecháme dojít tak daleko, jen když nás ještě chvíli nezradí. Ve městě se pohybujeme pro jistotu po ose domov-benzinka-veřejné záchody a zpět.
Parky a lesy jsou v od jara do podzimu fajn, nesmí tam být ale jeden strom co deset metrů, to je nám to pak platný jako mrtvému zimník. Jasně, Paula se mohla vyčurat v závodě přímo na asfalt a málem to hodit divákovi na boty a sklidila za to obrovský aplaus, zkusit to my, skončíme minimálně s pokutou za znečišťování veřejných prostor.
3. Umístění v závodech. Málokdo z průměrných hobíků-mužů zažije ten vítězný (nebo „aspoň“ stříbrný či bronzový) pocit. Ale holky? Stačí si dobře vybrat závod. Čím menší, tím lepší a mnohdy také čím delší, tím lepší – alespoň pokud jde o celkové umístění. To, že byl člověk pátý, zní přece skvěle, že to bylo z celkového počtu sedmi, už přece vůbec není nutné dodávat.
4. Lakování nehtů na nohou aneb Běžkyně v sandálkách. Sem tam upadnutý nebo zčernalý nehet máme občas všechny. Když do ulic vtrhne léto, je to tu zase – sezóna lakování míst, kde bývaly nehty. A co jiného máme jako dělat?
5. Sedřená stehna. Jo jo, můžeme (a často míváme) mít na sobě víc svalů než všichni mužští členové naší rodiny dohromady, ale pokud nám příroda nenadělila širokou pánev a hubená stehna, těžko tomu utečeme (doslova). Vím, že teď přikyvujete a víte, že mluvím o vnitřní straně stehen. Pár kilometru v kraťasech a bude to stejný pocit, jako kdybyste si je večer u telky vzaly šmirglpapírem.
6. Od přírody obdařenější kolegyně znají ono věčné hledání svatého grálu – a v našem případě nejde o ideální boty, ale o dokonalou podprsenku. Takovou, se kterou se vám vaše přednosti nebudou snažit s každým krokem vyrazit zuby, nebudou vás bolet záda a všechno bude držet tam, kde má a nehne se to ani o milimetr.
7. Vlasy. Ty jsou údajně korunou ženské krásy. Ten, kdo tohle vymyslel, asi doma běžkyni neměl. V té části životů, kdy nejsme od hlavy až k patě navlečené v lycře to sice platí, ale zkuste parádní sestřih po ramena přimět držet v culíku. A není nic otravnějšího, než když vám vystydlý pot teče po krku nebo vám dvě tři hodiny poskakuje na hlavě jinak na první pohled krásný cop. Vytrvalkyně ne nadarmo mívají vlasy nakrátko nebo v prapodivných drdůlcích nebo copáncích, které by každé fashion bloggerce otestovaly reflux. Čest budiž výjimkám!
(Já už jsem se třeba smířila s tím, že při běhání vypadám jak z toho starého vtipu, kdy přijde maminka do ordinace s holčičkou a říká panu doktorovi: „Ona má hrozně vyvalené oči, čím to může být?“ Lékař se na děvčátko zadívá a opáčí: „A zkoušela jste jí povolit ten culík?“)
8. Nervy začátečnice. Chlap si prostě vezme kecky a vyrazí. Neřeší, že je rudý, že se na něm něco klepe nebo že na něj, nedej bože!, někdo kouká. My to prožíváme o poznání víc. Máme pocit, že máme na čele napsáno: Prase v běžeckém zácviku (bez ohledu na to, že tak rozhodně nevypadáme).
Stydíme se, je nám hloupé, že funíme a že jsme pomalé. Občas nás to dokáže žrát natolik, že se na celé běhání vyprdneme anebo s ním vůbec nezačneme (nebo chodíme na pás do tělocvičny, což je v případě, že venku běhat můžeme, jako mít Brada Pitta v posteli a masturbovat v koupelně).
9. Menstruace. A ty nervy s ní spojené. Nevypadám jako Carrie na plese? Nedej bože, když první dny kolidují s nějakým důležitým (a dlouhým) závodem. To je pak teprve radost. Pořád je to ale ta lepší varianta. Přílišné běhání v kombinaci s nedostatečným kalorickým příjmem může vést až k sekundární amonoree, ke ztrátě menstruace. Což sice může být zezačátku fajn, ale pokud nejste veteránka v přechodu, dlouhodobě na tom fajn není vůbec, ale vůbec nic.
10. Pozice bílé vrány. Kluků prostě bude (snad) vždycky běhat víc. A společný zájem je ideální sociální lubrikant. Nemluvě o tom, jak člověku zvedne takový mužský skalp v závodu sebevědomí.
