Běželi jste někdy bez cíle? A běželi jste někdy závod, který nemá cíl?
V Praze se včera postavilo na start maratonu deset tisíc lidí, aby svedli boj s královskou tratí. Ve stejný den v Bratislavě vyrazilo na jinou trať také více než 10 000 běžců proto, aby svým výkonem alespoň trochu pomohli v boji jiným. Těm, kteří sami běžet nemůžou.
Závod organizuje nadace Wings for Life, jež se zabývá výzkumem léčby poranění míchy. Letošní ročník byl již třetí v pořadí a ve slovenském hlavní městě se běžel podruhé. Závod odstartoval v jednu hodinu a ve stejném okamžiku vyběhlo v dalších čtyřiatřiceti městech po celém světě na trať dohromady neuvěřitelných 89 700 běžců. Od australského Melbourne, přes indický Ahmadábád, jihoafrickou Pretorii, irský Dublin po kalifornskou Santa Claritu nebo jihoamerické Brasilie, se všichni snažili doběhnout co nejdál a přispět na dobrou věc.
Wings for Life: World Run nejsou však výjimečné jen extrémní organizační náročností. V tomhle závodě nebojujete jen s ostatními běžci a sami se sebou, ale hlavně s tzv. catcher car. Auto, které vyráží ze startu půl hodiny po běžcích a rychlostí 15 km/h je postupně sbírá na trati. Koho předjede, ten v závodě končí a buď si počká na sběrný autobus, který jej odveze zpět na start nebo si k nějakému, který parkuje podél trati, dojde. V letošním ročníku doběhl z mužů nejdál italský ultramaratonec Giorgio Calcaterra, kterého auto pronásledovalo 88,44 kilometru, než se mu konečně podařilo jej předjet (a nepřejet). Absolutní vítězství mezi ženami si za 65,71 kilometru zasloužila japonská maratonkyně Kaori Yoshida.
Aby člověk auto porazil, musel by uběhnout 100 kilometrů, po kterých závod definitivně končí, takže ono „bez cíle“ je jen trochu nadsázka. Cíl sice existuje, ale prakticky se do něj nedá doběhnout – tedy pokud nedokážete celou vzdálenost držet průměrné tempo 3:30 min/km. A to o nějakých 14 vteřin na kilometr nedokázal i držitel světového rekordu na sto kilometrů Takahiro Sunada (6:13:33).
Slovenský Wings for Life startuje u nákupního centra Eurovea na břehu Dunaje. Uvnitř obchoďáku a v jeho bezprostředním okolí je soustředěné i celé zázemí. Když Euroveu po nezamýšlené obhlídkové túře odlehlejších částí Bratislavy najdeme, bleskově si vyzvedneme startovní balíčky, vyřešíme chybějící registraci a nezbývá nám, než se těšit na neděli. Modré nebe a 23 stupňů na teploměru ve městě cestou na start už v deset dopoledne slibují opravdu řádně vypečený zážitek.
V zázemí vše funguje perfektně, šatna je poloprázdná, u toitoiek se nikdo nemačká, u úschovny dokonce pár organizátorů pomáhá s uvázáním rozlišovacího čísla na batoh těm z nás, kdo neprošli testem inteligence. Atmosféra před startem je skvělá, moderátoři se jak o život snaží dav nabudit, zazní popová hymna závodu, skupinově si to odpočítáme a můžeme vyrazit.
Je jedna hodina a jinak příjemná jarní teplota mění město, kudy vede prvních osm kilometrů trasy, ve slušně vytopené předpeklí. Občerstvovací stanice byly v propozicích slibované co pět kilometrů. Pořadatelé naštěstí na počasí promptně zareagovali, občerstvovací stanice zhustili a my se tak můžeme napít co tři kilometry.
Slibovaný běh přírodou začíná až někde na 14. kilometru, do té doby je to jen a jen město. Kam až vedou nekonečné asfaltové obzory podél řeky však nemám šanci prozkoumat, protože mě po hodině a třiceti čtyřech minutách předjíždí auto a ukončuje tak mou účast v závodě. S ostatními zastavenými spoluběžci se ocitáme uprostřed polí.
Červené autobusy, které mají běžce vézt zpátky na start, byly ve městě co pár kroků (nebo mi to tak alespoň přišlo), tady trvá skoro další dva kilometry, než narazíme na odvoz. Jediným organizačním minusem celé akce byl právě návrat účastníků zpátky do zázemí. Šibují nás z autobusu do autobusu, do toho posledního nás pěchují s razancí japonských nacpávačů v metru. Je tam vedro k zalknutí a vzduch plný hutného eau de běžec by se dal krájet. V nacpaném autobusu stojíme snad dalších deset minut. Konečně se dáváme do pohybu.
Za výkon na trati a přežití v autobusu jsme odměněni při vystupování potleskem, který je normálně vyhrazen jen těm nejlepším. Tleskají organizátoři, účastníci, kteří doběhli před námi, i jejich doprovod. Dostáváme medaili, v zázemí na batohy nemusíme vůbec čekat a čtyři mobilní sprchy (byť se studenou vodou), bez problémů pokryjí poptávku ženské šatny. Wings for Life: World Run se můžete zúčastnit jen čistě symbolicky, anebo tu můžete zkusit utrhnout nějaký osobní rekord (trať je dostatečně plochá a propustná, aby k tomu vyloženě vyzývala, navíc si vzdálenost můžete zvolit podle aktuální chuti a formy).
Běhání je krásný sport a závody dodávají tréninku ten správný směr a motivaci. Když ale můžete svým koníčkem pomoci jiným, dostává to celé vyšší smysl. Za první dva ročníky se celosvětově podařilo pro nadaci získat 7 milionů eur (startovné putuje kompletně na výzkum léčby poranění míchy), letošní ročník určitě do kasičky přisypal další nezbytné prostředky a příští rok můžete pomoct i vy.
