Za každým z nás stojí nějaký příběh. Některé životní cesty jsou strastiplné, jiné klikaté, další plné odboček a slepých uliček. Málokdo se ale může pochlubit tím, že z cesty sešel, ztratil se a byl zatracen, přesto však v sobě našel sílu hledat nový směr.
Takto metaforicky a bez nadsázky lze popsat osud Romana Abrleho z Prostějova. Tento mladý nadšený běžec totiž dokázal porazit tak obrovského nepřítele, kterému by se s takovou vervou postavil jen málokdo. Ve svém teenagerovském věku propadl alkoholu a s tímto démonem na bedrech se doslova plácal životem téměř patnáct let. Jednoho dne však nastal zlom, rozhodl se svůj život obrátit naruby – největší oporou mu byl právě běh.
Romana byste mezi jeho 20. a 30. rokem života jen zřídkakdy potkali střízlivého. Je až s podivem, že si byl schopen udržet práci, platit složenky, zkrátka nějak fungovat. Jeho nejlepším kamarádem se stala láhev rumu a krabička cigaret. Byl obklopen „kamarády“, kteří se vzájemně hecovali k dalším a dalším pitkám. Romanova výplata tak přišla vždy již po několika dnech nazmar. Mejdany následovaly mejdany. Život plynul a jemu tak uteklo před očima celé desetiletí, které by dnes nejraději úplně a navždy vymazal ze své paměti.
Každý si jistě dovede představit, jaký život asi může mít alkoholik. Okolí se mu začíná postupně stranit, rodina se za něj stydí, pracovní morálka upadá, má dluhy, zdravotní problémy a depresivní stavy. Z obyčejného kluka z vesnice, který jezdíval na kole, chodil do lesa na houby, hrával na kytaru, chytal ryby, v zimě lyžoval, se stal „ochlasta první kategorie“.
Alkohol mu zastřel mozek, život ztratil smysl a nedokázal se hnout z místa. Uvízl v bahně, ve špíně a smradu, obklopen životními ztracenci a totální beznadějí. Celkem běžně jste mohli „Rumana“ (jak mu kamarádi přezdívali) spatřit v pravé poledne válet se někde v prachu ulice. Pohled to byl pro střízlivé kolemjdoucí opravdu šokující.
Před téměř dvěma lety ale nastal zlom… Jako obvykle seděl v místní putyce, kde se scházela největší spodina, lidské zbloudilé duše, lidé, kterým vzal alkohol úplně všechno – od hrdosti přes manželky až po majetky. Byli zarostlí, bezzubí, špinaví, smrděli, sem tam měl někdo jen na klíně psa – nejvěrnějšího přítele, který s ním zůstal, když už se s ním nedalo vydržet a všichni se od něj odvrátili. Najednou si uvědomil, že rozdíl mezi ním a jimi už není téměř žádný, že takhle skončit nechce, a řekl si: STOP.
Roman ze dne na den přestal pít a kouřit. První měsíce byly nejtěžší v jeho životě. Potýkal se s abstinenčními příznaky, které si snad ani nedovedeme představit. V tom nejtěžším okamžiku však šťastnou náhodou narazil na internetu na radu, že proti těmto stavům pomáhá jít si zaběhat. A tak běhal…
Pochopitelně první pokusy vypadaly jako trápení raněného zvířete. Cigaretami zničené plíce a alkoholem ztrápená játra dávaly ostentativně najevo, že toto se jim příliš nelíbí. Uběhnout pár kilometrů bylo zpočátku samozřejmě zhola nemožné. Nicméně se začaly po běhu dostavovat pocity uklidnění, což jej přimělo k tomu vždy znovu vyběhnout.
Běh se stal jeho novou „drogou“. Na čerstvém vzduchu si provětral hlavu, dodal tělu endorfiny a regeneroval alkoholem zničené tělo. Začal objevovat nový svět – nový životní styl, který zahrnoval nejen pohyb, ale i totální změnu stravy. Do té doby neznal zeleninu, spánek nepotřeboval a vlastní tělo i duši zcela ignoroval.
Během krátké doby začalo zářit světlo na konci tunelu. Roman našel cestu, která dala jeho životu smysl. Málokdo mu věřil, většina lidí v okolí, dokonce i rodina, jej dávno zatratili a nevěřili, že by se mohl takto změnit. On však přesto povstal – jako Fénix z popela.
Dnes, po téměř dvou letech, víme, kdo ho známe, že tvrdě bojoval. Jak by bylo pohodlné pít dál, válet se ve vlastní špíně a nemít za nic zodpovědnost. Zvolil si tu nejtrnitější cestu… A zvítězil.
Stal se vášnivým běžcem a propagátorem běhu samotného. Na sociálních sítích sdílí denně své běžecké zážitky i zkušenosti s alkoholismem svým osobitým otevřeným způsobem. Chce pomáhat lidem, sdílet s nimi svoje radosti a osobní výhry – závodní i z boje s alkoholovým démonem.
Na kontě má již několik úspěšně odběhnutých půlmaratonů a samozřejmě jako každý nadšený vytrvalec již pokukuje po maratonu. Je obklopen úžasnými lidmi, běžci, kteří jej přijali mezi sebe a obdivují ho pro jeho statečnost. I přes fyzicky náročnou práci houževnatě trénuje a absolvuje jeden závod za druhým. Běh se stal jeho hnacím motorem, nedílnou součástí. Jeho životní cesta má jasný směr, už není trnitá, je krásná, plná radosti a příjemných pocitů, které mu přináší běhání a vše, co je s ním spojené.
Přestože on sám je přesvědčen, že ještě nic moc nedokázal, troufám si tvrdit, že dokázal víc než mnozí za celý život. Roman se znovuzrodil. Díky jednomu z nejpřirozenějších lidských pohybů – běhu – porazil nepřítele, kterému by nikdo z nás nechtěl čelit.
Běh ho zbavil těžkých depresivních stavů, naučil ho radovat se ze života a překonávat sebe sama, dal mu sílu bojovat a být na sebe pyšný. Z Rumana se stal Roman, běžec s velkým „B“, ne pro jeho výkony, ale pro to, co dokázal, sám, bez pomoci, jen díky běhání. Patří mu můj velký obdiv.
