Pražský půlmaraton nabídl jako každý rok skvělé výkony světových vytrvalců a stejně tak domácí špičky, letos ještě umocněné vynikajícím osobními rekordy Jiřího Homoláče a Evy Vrabcové, která atakovala dokonce hodnotu českého maxima. V době, kdy už byli špičkoví běžci na hotelu nebo na cestě domů a televizní obrazovky se věnovaly krasobruslení, došlo na trati k nečekané a dramatické situaci…
Na sedmnáctém kilometru byl totiž několika účastníkům na konci startovního pole odebrán čip, čímž pro ně prakticky závod skončil. „V cíli jsme byli v 13:10, tak myslím že jsme limit i přeci jen splnil mohli, když jsme startovali v posledních skupinách,“ píše na facebooku RunCzech Jana Boková, které se incident týká. Stejně jako dalších odhadem třiceti lidí.
Na jednu stranu se jedná o oprávněnou reakci. Běžci v závěrečných řadách totiž skutečně přes deset minut čekali, než se dostanou pod startovní bránu a v propozicích není jednoznačně uvedeno, zdali je limit 3 hodiny počítán od výstřelu nebo od chvíle, kdy běžce „vezme“ časomíra na startu. Oficiální čas je však jen jeden – ten od výstřelu. Zkušení běžci to ví. Ale co ti, kteří běhají jen pro radost, ti, kteří stojí na startu v posledních řadách?
Ale zpět na trať. Možnost vzít do cíle autobusem skupinka odmítla a když po pár minutách doběhla, čekalo je další překvapení – zázemí se již rozebíralo a tak nejen že nedostali cílové medaile, ale ani nemohli proběhnout cílem. Paradoxem je, že poslední běžec v oficiálních výsledcích má čas 3:05 a loni to bylo dokonce 3:07.
Bylo to správné?
Celá událost rozvířila na sociálních sítích bouřlivé debaty. Od spílání organizátorům (obvykle neopomenou zmínit i startovné, které je podle kritiků neúměrně vysoké) přes soucit s běžkyněmi, rady na reklamaci výsledků a návrhy na starty v několika „vlnách“ (třeba po čtvrt hodině) až po názory, že toto není color run, kde se čas neměří a tři hodiny splní každý, kdo se alespoň trochu zodpovědně připraví.
Většina diskutujících sympatizovala se zmíněnými dívkami. Jeden z publikovatelných názorů na adresu pořadatele pak napsal Přemysl John: „Pořadatelé zapomínají, že závod je tvořen převážně těmi vzadu. Bez těch prvních se závod obejde, bez těch vzadu ne.“ A například Adam Zasadil napsal, že si místo startovného koupil nové trailovky a zaběhal si v Hostýnských vrších. „Je to každého věc jak si utratí svoje prachy, ale v tom lese mi nikdo nic nevypne,“ píše.
Pomalí běžci dopředu!
„Doporučuji všam co mají natrénováno na 2:59, ať se přihlásí do sektoru B na 1:30, nebral bych ohledy,“ píše Jiří Šimek, který celý příběh připomněl a tím odstartoval bouřlivou diskuzi. Ale samotné slovo „natrénováno“ se do kontextu věty nějak nehodí. Čas tři hodiny znamená tempo 7:55 a to je vlastně už rychlejší chůze.
Poslední roky se ale půlmaraton v Praze stal společenským fenoménem, o kterém hovoří manažeři na obchodních schůzkách a zaměstnanci nadnárodních firem berou jako prestiž pověsit si na nástěnku v kanceláři startovní číslo. Mnoho – možná většina – účastníků tento půlmaraton ani nebere jako běžecký závod, ale jako jakýsi happening. Jako dopoledne, po kterém si budou moct s medailí na krku říct: „Uběhl jsem půlmaraton.“ To ale není úplně ideální situace.
Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se
Není správné nějak podceňovat ty, kteří seberou odvahu se s touto tratí poměřit a trasu půlmaratonu uběhnou za jakýkoliv čas, třeba i za ty tři hodiny. Často jsou to z mnoha různých důvodů zcela bez nadsázky větší hrdinové než ti, kteří závod dokončí desítky minut před nimi. Mělo by platit, že „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ není jen prázdnou frází.
Ale pro takové běžce pak je rozumnější vybrat si menší závod s nižším startovným, kde žádný limit není a ani nečekají deset minut na startu. Cílové medaile naopak již chybí málokde a dotyčný bude mít ze svého výkonu daleko lepší pocit. Proč si kazit radost z hezkého běžeckého dopoledne zbytečnými spory?
Celá situace pochopitelně nijak netěší ani pořadatele. „Rádi bychom měli v cíli i tyto běžce, ale limit je daný předem,“ říká ředitel závodu Václav Skřivánek a dodává: „Vzhledem k tomu, že závody se konají v centrech měst, tak jsou na nás kladeny i bezpečnostní a dopravní požadavky a jedním z nich je právě i otevření trasy po závodě pro běžný provoz a jeho rychlé obnovení. Start ve vlnách toto neřeší, spíše ještě zhoršuje a požadovaný čas uzavírek protahuje.“ Ostatně čas posledního běžce měl každý běžec v mapce, kterou dostal ve startovním setu. Že se zde počítá i se zdržením na startu lze hezky vidět u mezičasu na prvním kilometru.
Nicméně na závěr perlička: během dopoledne vznikla i anketa mapující názor samotných běžců na limity při závodech. Odpověď „Cílová medaile by neměla být samozřejmost. Běžec by si jí měl zasloužit splněním limitů, které oddělují připravené od nepřipravených.“ získala mnohonásobně více hlasů než „Limity by měly být benevolentnější, aby měl šanci doběhnout každý, kdo si zaplatí startovné a hodlá dosáhnout cíle.“
A jaký je váš názor, je správné běžce, kteří nesplní limit 3 hodiny od výstřelu stáhnout ze závodu?
