Miloš Smrčka je nepřehlédnutelnou osobností českého vytrvalostního běhu. Na megalomanských akcích ho nepotkáte, nicméně na menších závodech s přátelskou atmosférou v Praze a středních Čechách často nechybí.
Navzdory svému věku (rok narození 1954) se pouští do souboje s běžci i o desítky let mladšími. A často je nechává za svými zády. V rozhovoru hovoří o svém vztahu k běhání, o speciální stravě a přibližuje také méně tradiční sport – zimní triatlon.
V mládí jste chodil do Sokola, běhat jste ale začal tak trochu náhodou. Vzpomenete, jak to tehdy bylo?
Do Sokola jsem chodil od šesti let. Postupně jsme tam vytvořili partu kluků. Jeden z nás (Aleš Másilko) měl sestru, která závodně běhala na Slavii Praha. Přemlouvala svého bráchu, aby také běhal. On nechtěl přejít do Slavie sám, tak mě a ještě jednoho kamaráda přemluvil a šli jsme se na Slavii představit. Tam jsme z nás tří zůstali dva a přišli jsme do tréninkové skupiny Jaromíra Květa. To bylo v mých 19 letech. Na Slávii jsem trénoval po celou dobu, co jsem studoval na VŠ. Ke konci studií jsem se oženil právě se sestrou Aleše.
Po návratu z vojny (tehdy jsme ještě povinně absolvovali vojnu, já coby absolvent ´pouze´ jeden rok) jsem se přestěhoval do Říčan, přestal docházet na Slavii a začal běhat v okolních lesích. V Říčanech jsem se seznámil s několika běžci a společně vybíhali. Kamarádi postupně odpadali až jsem zůstal sám a nyní si běhám podle pocitů. V poslední době při výbězích potkávám stále více běžců, ale i běžkyň.
Pouze ve Slavii jste měl trenéra, pak jste se vždy připravoval sám. Měl jste v té době podrobně nastudovanou metodiku tréninku?
Ještě ve Slávii jsem absolvoval školení trenéra a rozhodčího atletiky, takže nějaké teoretické základy jsem dostal tam, ale hodně jsem získal při svém vlastním tréninku a sledováním našich i zahraničních běžců. Hodně jsem pochytil také z knihy Mílaři a vytrvalci od Ladislava Fišera o bězích na střední a dlouhé tratě. Podle mého je to nejlepší kniha v oblasti běžeckého tréninku a nemá konkurenci ani v současně vydávaných knihách.
Prozradíte, v čem tkví tajemství vašich skvělých výkonů?
Nevím, jestli o tom mám právo mluvit, ale myslím si, že důležitou roli hraje všestrannost v dětství (Sokol). Tam jsem dostal základ mého životního stylu. Běhám již víc než 40 let a pořád mě to baví. Asi to bude také tím, že jsem nikdy nebyl vrcholovým sportovcem a vše jsem dělal ze zájmu. V Říčanech mám také ideální přírodní podmínky pro běhání. Je zde les, zvlněná krajina a mnoho možností, kam vyběhnout.
Prý si ani nevedete tréninkový deník. Máte tréninkový plán nebo jsou trénink v podstatě jen volné klusy a rychlejší běhy absolvujete na závodech?
Tréninkový deníky jsem pečlivě vedl, když jsem trénoval na Slavii. Pak už jsem více méně sledoval pouze naběhané kilometry (pamětníci pamatují Ligu 100) a nyní již několik let mám zaběhnutý svůj systém, kdy si běhám podle pocitů. Tím nechci říci, že se šetřím, ale běhám hlavně dlouhé souvislé běhy a občas opakované krátké výběhy do kopce. Tvrdím, že nejlepší trénink je závod. Proto jsem byl dříve ochotný během víkendu absolvovat i tři závody. Teď už ale samozřejmě ne.
Zkusíte odhadnout, kolik závodů nyní ročně zvládnete? A máte v tomto ohledu evidovaný rekordní rok?
Tím, že si nevedu přesnou evidenci naběhaných kilometrů, tak si nevedu ani přesnou evidenci absolvovaných závodů. Takže ani nevím, kdy jsem zaběhl nejvíce závodů za rok ani kolik. Odhadem ročně absolvuji asi čtyřicet až padesát, to za předpokladu, že jsem celý rok bez přestávek zapříčiněných zraněním, kterých ale léty přibývá. V roce 2015 jsem se zúčastnil 40 závodů, s letní tříměsíční přestávkou zaviněnou zraněním achilovky.
Běháte večer po práci, jak je pro vás těžké skloubit vytrvalostní běh a zaměstnání?
Občas je to složité, zvlášť když také jezdím na služební cesty v rámci republiky. Ale snažím se dodržet rytmus běhání. Trénuji po příchodu domů, Obvykle vybíhám v šest večer. V létě je to dobré, to je dlouho světlo. V zimě běhám po okolních silničkách s vestou, blikačkami a čelovkou.
Vytrvalci většinou tak trochu zanedbávají regeneraci, málokdy řeší stravu. Jak jste na tom v těchto oblastech?
Za mlada jsme regeneraci moc nedali. Občas nás pan Květ namasíroval, občas jsem chodili plavat a to bylo vše. Časem jsem začal cítit potřebu něco tělu dát a proto jsem si postupně domů pořídil perličku, infrakabinu, přístroj na masáž COPMPEX, balanční desku. Podle potřeby a nálady tato zařízení využívám. Kromě toho také relaxuji jízdou na biku a v zimě na lyžích. O mém stravovacím režimu jsem již několikrát vyprávěl. Ve stručnosti ráno jen „medová voda“, v poledne celozrnný chléb domácí výroby, večeře za tři. Během dne ovoce a pití.
Myslíte si, že zrovna strava je klíčem k vaším výjimečným výkonům? Jak vás vlastně napadlo přejít na takovou „dietu“?
Před pár lety se mi dostala do rukou knížka o stravování (Fit pro život, Harvey a Marilyn Diamond) , kde jsem se dočetl něco o zdravém stravování. Tato teorie staví na hlavu vše, co většina stravovacích poradců a také rodičů doporučuje, hodně snídat, dostatečně obědvat a večeřet nejméně, mezi tím ještě svačiny. A tato teorie se šíří proto, že to jednou někdo řekl a všichni se jen snaží zdůvodnit proč je to tak.
Já vyzkoušel opačnou teorii. Nejvíce jídla přijmout večer před spaním. Vysvětluje se to tím, že pokaždé, když se člověk nají, tak část (prý až třetinu) přijaté energie spotřebovává na trávení a toto trávení zatěžuje organizmus. Proto je nejlepší, když při tomto procesu je člověk v klidu a nevyvíjí žádnou aktivitu. (Proto si naši předci vždy po obědě ´dali dvacet´). Ráno, když vstanu, tak absolutně nemám hlad a proto jen přijímám tekutinu „čaje s medem bez čaje“, přidávám ještě buď citron, nebo skořici. V poledne nechodím do žádného restauračního zařízení (nevím, co a jak připravují), ale pojídám celozrnný chléb domácí výroby, ve kterém je vše, co potřebuji. Večeřím trojnásobné porce lehce stravitelného jídla. Mezi tím ovoce a pití.
Mám to tak vychytané, že večer před závodem spořádám velké množství těstovin se sýrem a pokud je závod dopoledne již nic, kromě pití nepřijímám, v případě odpoledního, nebo delšího závodu si dopřeji ještě asi dvě hodiny před startem banán. Žádné gely, ani doplňky stravy. Vše mám v mém speciálním chlebu.
Mám to takto již několik let vyzkoušené a vyhovuje mi to, nikomu ale nic nevnucuji. Jestli mi to pomáhá, tak asi v tom, že se při závodě cítím lehce.
Když někdo výrazně převyšuje konkurenci, vyvstanou obvykle spekulace o dopingu. Setkal jste se s těmito řečmi také?
Opravdu dobrá otázka. Před několika málo lety se najednou na mě začaly množit otázky a narážky, že určitě ´zobu´. Později jsem se dozvěděl, že tyto fámy někdo záměrně rozšiřuje. Dělal a dělám si z takovýchto řečí legraci, ale přece jen je mi to líto, že vůbec někoho toto může napadnout. Opravdu si někdo myslí, že na mojí úrovni a věku mám něco takového zapotřebí? Nevím ani, kde bych ´něco´ sehnal a hlavně bych to asi nezaplatil.
Ale na toto téma mám nezapomenutelný zážitek. Na Mistrovství světa veteránů v Chorvatsku mě těsně po doběhu do cíle oslovila jedna slečna, abych s ní šel do nedalekého hotelu. Zavedla mě do suterénu a tam mě předala komisařům a absolvoval jsem dopingovou kontrolu, včetně čekání na odevzdání moče do dvou nádobek a podepsání protokolu. Ale žádnou další informaci jsem nikdy nedostal, takže jsem prošel. Moje žena, která na mě čekal v cíli, se divila, když jsem odcházel se slečnou do hotelu.
Běháte desítky let, jak se změnil svět běhu v naší zemi? Byly před revolucí lepší podmínky pro vytrvalostní běh nebo horší?
Podmínky se změnily hlavně ve výbavě. To, co se v poslední době snaží někteří výrobci propagovat jako minimalistické boty, tak v takových jsme my běhali běžně. Byly to látkové polokecky. Jak rádi jsme později běhali v sálových Botaskách. Byli i šikovní, kteří různě amatérsky tyto Botasky vylepšovali a změkčovali podrážky. Postupně se i k nám dostávala kvalitnější výbava.
Jinak podmínky pro běhání jsme měli my amatéři srovnatelné s dneškem. Nikdo nás neomezoval. Závody pro všechny zájemce byly i když ne takové množství jako dnes. Běhalo se ale daleko více krosových závodů, na maratón se odvážil někdo, až když měl dostatečně natrénováno. Tomu také odpovídaly dosažené časy účastníků. Já šel svůj první maratón po dvaceti letech běhání.
Co ale bylo dost odlišné a to podmínky vrcholových běžců. Nedávno mi Robert Štefko vyprávěl, že jejich generace měla opravdu profesionální podmínky pro přípravu, kterou si dnes málokdo může dovolit.
Současný boom městských běhů pro tisíce účastníků vás nikdy moc nelákal. Čím to je?
Ne že bych neměl rád městské nebo silniční běhy. Když jdu na závod, tak ale pořád ještě chci závodit. Představa, že někde čekám několik minut, než se dostanu na startovní čáru mě neláká a ani mnohokrát vychvalovaná atmosféra gigantických závodů mě naláká. Všechno mě tam přijde nějak hektické, nehledě na časté problémy se zázemím, hlavně před startem (záchody, odložení věcí a podobně). Také nechci přijmout nutnost přihlašovat se na podobné akce mnoho měsíců předem, i vzhledem k mým občasným zdravotním problémům.
Zvláštní kapitolou je také výše startovného. Nemyslím absolutní výše, to je věc organizátorů jak moc na běžcích chtějí vydělat a co jsou ještě běžci ochotní za účast zaplatit. Mě spíš zaráží progresivní zvyšování startovného směrem k blížícímu se termínu závodu. O kolik můžou být vyšší náklady třeba rok před termínem a půl roku? Přitom startovné se může skoro i zdvojnásobit. Pochopil bych ještě při přihlašování v den konání, což ale už obvykle nelze. Rovněž častá a podle mě i zbytečně hlasitá reprodukovaná hudba v cíli nedává možnost v klidu strávit zážitky z běhu a popovídat si s ostatními.
Proto mám radši menší, regionální závody, kde je cítit opravdová snaha pořadatelů o spokojenost závodníků.
Na popularitě získávají závody typu Skyrace – závody v přírodě máte rád, zkusil byste i takový extrém?
Upřímně, už na to nemám. Dvakrát jsem absolvoval Dolomitenmana, jakožto člen štafety – běžec. Asi se to moc srovnat nedá, ale mě jako zkušenost to stačilo. Mě dělají problémy extrémní výběhy a hlavně seběhy. Vzhledem k výřezu ploténky a problémy s meniskem sbíhám velmi opatrně a pomalu. Anička Pichrtová mě sice po jednom závodě v Krkonoších vysvětlovala techniku běhů z kopce, ale mě by při tom ´šlo o život´. Pořád mám rád svoje tělo.
Založil jste také BK Říčany – byl snad důvod v tom, že o vás neměl žádný z pražských klubů zájem?
Založení BK byla také svým způsobem náhoda. Jednou jsem jel ze závodu s jistým činovníkem ČSTV a mezi řečí mi navrhl, abych založil v Říčanech běžecký oddíl. Podle Stanov stačí na založení tři členové. Popřemýšlel jsem chvilku a založili více méně rodinný klub. Mám tak vše pod kontrolou a hlavně mi klub umožnil převzít pořádání Lesního běhu Říčany pod hlavičkou tehdejšího ČSTV. Mělo to a stále má jisté výhody, např. úrazové pojištění účastníků a podobně.
Co je náročnější – závody absolvovat nebo jeden z nich pořádat?
Asi neřeknu nic nového, každé má svoje. Když jdu na závod, je to jen můj problém, jak dopadnu, jaký bude výsledek. Když se nepovede, za týden je další závod.
Pořádání závodu je dlouhodobější záležitost. Na pořádání myslím průběžně celý rok, ale abych nepřeháněl, opravdu připravovat začínám asi čtyři měsíce před termínem. Musím sehnat sponzory, zajistit tratě, propozice, pomocníky a mnoho dalšího. Každý, kdo někdy něco podobného pořádal ví, o čem je řeč.
Skvěle běháte snad všechny tratě, přesto vaší oblíbenou disciplínou jsou zřejmě běhy do vrchu, je tomu tak?
Ani bych neřekl, jak jsem naznačil dříve, vyhovují mě více běhy do kopců, které jsou běhavější, to znamená ne extrémní sklon. Pokud se trať dostane do stavu sjezdovky, musím přejít do chůze, nemám takovou sílu. Tady mají výhodu cyklisté a lyžaři. Také se seběhy mám problém. Na druhou stranu se mi ale líbí skutečnost, že vrchy jsou většinou v přírodě , na horách. Také musím zmínit, že vrchaři jsou trochu jiná běžecká komunita. Každý takovýto závod pojímám současně jako výlet, občas s rodinou. Běhání do kopců má výhodu v tom, že běh jako takový je hodně namáhavý, ale na rozdíl od roviny a asfaltu daleko méně namáhá pohybový aparát a regenerace je podstatně rychlejší.
Jinak běhám vše, od Kunratic až po maratony (to dříve).
Věnujete se také zimnímu triatlonu, zkusil byste přiblížit tento sport?
Zimnímu triatlonu se věnuji již docela dlouho. Kvůli němu jsem se začal skejtovat na lyžích. Zimní triatlon se skládá z běhu, biku a běhu na lyžích, to vše pokud možno na sněhu, v distancích zhruba 6 km – běh, 12 km – bike a 8 km – lyže. Vzdálenosti vypadají na první pohled krátké, ale zkuste je dát najednou v zimě a na sněhu. A to mě na tom také baví, že se dobře unavím.
Pořádá se dokonce i mistrovství světa v ZTT. Bohužel podmínky v posledních letech jsou příčinou zmenšování počtu pořádaných závodů, letos se u nás konal pouze jeden a to v Jablonci nad Nisou. Perspektivu do příštích let vidím špatně. Pro mě to byla pokaždé dobrá vytrvalostní příprava a změna ve stereotypu. Je škoda, že příležitost třeba si jen vyzkoušet také takovouto aktivitu nevyužilo třeba více běžců. Vůbec mi nevadí, že Milan Kvasnička mi říká, že se s bikem peru, lyžaři zase, že mi lyže překážejí.
Co byste závěrem řekl k vašem vztahu k běhání? Zdá se, že je to pro vás hlavní náplň života, životní styl…
Sportuji od mládí. V běhání jsem našel nejen zábavu, ale opravdu životní styl. Na rozdíl od kolektivních sportů nejsem na nikom závislý, můžu jít běhat kdykoliv mi to vyhovuje a kdekoliv mám k tomu příležitost. Je pravda, že pořád ještě také rád závodím. Nejdůležitější je, že mě běhání opravdu pořád baví.
