V dnešní uspěchané době plné stresu, zvýšených nároků na člověka jak po pracovní stránce, tak i osobnostní, nachází mnozí z nás úlevu právě v běhání. Chodíme si doslova „vyčistit hlavu“. Nadopujeme se endorfiny a unavíme tělo natolik, aby starosti odplavaly. Co když se to ale přežene a z běhu se stane nejen droga v již negativním smyslu, která řeší úplně všechno, ale i náplast na smutek a nevhodné řešení problémů?
Můj životní příběh není nijak dojemný, teskný ani něčím zvláštní. Řešila jsem a řeším jako spousta lidí kolem celkem běžné věci – rozvod, tahanice o dítě, trable matky samoživitelky, osamělost, pracovní stres i drobné osobní komplexy. Když se toho ale příliš nakupilo během krátké doby, hlava si místo řešení jednotlivých problémů našla nouzový únik – běh.
Do jisté míry bylo běhání jistě prospěšné. Začala jsem závodit, nasbírala pár medailí, pak přišel maraton, posléze ještě dva. Člověk se ani nenaděje a najednou se jeho život točí kolem tréninkového plánu, nemluví o ničem jiném než o běhu a nemá čas si ani přečíst knihu, relaxovat u pěkného filmu nebo si jen tak sednout s dcerou a vydechnout.
Aniž bych si toho byla vědoma, můj běžný den probíhal v neskutečném poklusu, což mě na jednu stranu ubíjelo, věděla jsem, že kvůli tréninkům „lítám jako hadr na holi“, ale na stranu druhou mě náročná tělesná aktivita vyčerpávala natolik, že když jsem v osm hodin uložila dítě do postele, nebyla jsem schopná jakékoliv fyzické ani duševní činnosti.
Chtěla jsem být stále perfektní (jak to ostatně společnost vyžaduje) – matka, dcera, zaměstnankyně, běžkyně, partnerka, kamarádka… Kdo by si přiznal, že v něčem selhal? Všichni, dokonce i já sama, žili v domnění, že ten šílený každodenní kolotoč plný spěchu a stresu zvládám s přehledem a v klidu. Byla jsem jako tank, který si jede sveřepě za svým. Skutečnost ale byla jiná, stejně jako motor tanku také potřebuje údržbu, žádá ji i duše a tělo jako celek.
Jistě teď mnozí namítnou, že dost lidí běžně funguje v poklusu, bez dovolené, bez chvílí relaxu, mnohdy v osamění a s těžkou hlavou. Ale jak dlouho to tělo vydrží? Nebudu své vyprávění dlouze prodlužovat, po vleklých potížích, které začaly jako běžná chřipka, jsem skončila v nemocnici na kapačkách. Totální fyzické a psychické vyčerpání. Nikdy by mě nenapadlo, že když sportuji, zdravě se stravuji a pečuji o sebe, že by mě i přesto všechno mohlo moje tělo zradit a takto selhat. Tělo a duše ztratily rovnováhu, a to už před lety. Významnou část péče o sebe jsem hrubě ignorovala – totiž hygienu duševní.
Co jsem dělala špatně? Problémy jsem neřešila. Když projdete rozvodem, když vám někdo odejde ze života, jste-li pod neustálým tlakem v práci, cítíte-li se sami, je třeba to řešit. Mám však na mysli duševní cestu. Já jsem své trable řešila během, ale v hlavě se to kupilo jako na skládce. Mé tělo nebylo v harmonii, ale neposlouchala jsem ho, nenechala jsem ho, aby mě varovalo, protože neustále trénovalo a závodilo. Prý je to jako zalepit hnisající ránu náplastí – na první pohled se nic moc neděje, ale rána dál hnisá a je to stále jen horší.
Co dál? Již několik týdnů jsem na hromádce a snažím se udělat si v životě pořádek. Moje běžecké ambice jsou samozřejmě tytam. Občas se vyklusám, ale moje tělo mě nenechá, prostě to nejde, nemám energii. Už chápu výraz „je jako tělo bez duše“. Klušu, pomalu, šetřím své tělo, protože společně s hlavou jej čeká ještě dlouhá a trnitá cesta. Musím najít ztracenou rovnováhu mezi tělem a duší. To druhé jsem více jak pět let zanedbávala. Odrážím se ode dna.
Buduji nové základy, už si raději nedávám cíle, stačí mi někam směřovat, hlavně kupředu. Díky postupným změnám a zklidnění životního stylu se začínám rozhlížet na ten svět kolem sebe a nestačím se divit – svět mimo můj „svět“ skutečně nevypadá zle.
Tento článek nepíši proto, aby mě okolí litovalo. Chci varovat ostatní běžce, kteří neběhají, ale stejně jako já před něčím utíkají, lepí bolístky bičováním svého těla za limity. Vyčerpat jej, aby nemělo čas řešit jiné životní překážky, není dobrým životním stylem. Pohyb je zdravý, je osvobozující a tělo povzbuzující, ale zdravé tělo potřebuje i zdravou hlavu.
Nežeňte se, zastavte se, užívejte si, občas si poplačte, vztekejte se, změňte, co vám vadí, hledejte v sobě a pak teprve trénujte. Ty starosti si totiž v hlavě nevyčistíte, jen je zametáte pod koberec.
Běhání bude vždy mou radostí, ale můj život už se nebude točit jen kolem něj. Učím se přivyknout myšlence, že radost z pohybu nespočívá jen v rychlosti či naběhaných kilometrech.
A jste-li ve stresu, náročné životní situaci, nedělejte stejnou chybu jako já. Někdy je třeba se zastavit, neběhat a věnovat čas „úklidu“, byť je sebenepříjemnější. O to větší radost vám pak běh přinese.
Nechť se běh stane všem příjemnou součástí života, ne však nedílnou a nepostradatelnou…
