Ve druhé části rozhovoru s předním českým běžcem Ondřejem Fejfarem si povídáme o taktice i technice při dlouhých bězích v horách, tréninkových plánech a možnostech tuzemské reality. Na plnohodnotnou přípravu v Keni to nevidí, to spíš se ukáže na domácích závodech Kilpi Trail Running Cupu, kde se rád objevuje. První část rozhovoru pro připomenutí najdete zde.
Důležitou součástí taktiky je rozlišit, kdy se vyplatí do kopce jít chůzí, aniž bych ztratil, vysvětluje Ondra..
Jak to poznáš?
To přijde přirozeně. Není chyba jít. Můžeš předejít spoustu lidí, co běží, Ale i naopak. Někdy pomaloučku běžím a ostatní mě předejdou.
Rozhoduje u tebe sportester, hlava, nebo nohy?
U mě vždycky nohy. Přejde se do předklonu, sice vypadáš trochu nezdravě, ale bývá to nejekonomičtější. Je dobré závod občas takhle proložit. Zapojí se jiné svaly, ušetříš ty běžecké. U skyrunningu bývá ale ještě důležitější seběh. Je dobré dostat se nahoru, ale zachovat si síly do seběhu. Závod se vyhrává v seběhu.
Mnoho běžců se správnou seběhovou techniku učí obtížně. Kde spočívá její tajemství?
Je to hodně o zkušenostech. Ani ne tak o rychlosti, ale o úspornosti. Být dole co nejrychleji, ale co nejvíc pošetřit nohy.
Pustit to, nebo cupitat?
Když to pustíš, většinou si odrovnáš nohy a v dalším stoupání přijdou křeče. Těžko to popsat. Kilian Jornet říká, že musíš splynout s terénem a kopírovat ho. S tím já souhlasím.
Pro trénink na tento typ úsporného běhání řada běžců využívá i bosé běhání. Sami bosoběžci radí i „obutým“: krátký běh naboso vám vylepší techniku kroku. Co ty na to?
Jsem proto po tréninku se naboso vyklusat, na ideálním trávníku třeba na fotbalovém hřišti, deset patnáct minut. To nohám pomůže. Zaktivuje se klenba. Jinak ne, hrozí nebezpečí zranění, rozříznutí nohy. Ještě tak aspoň v minimalistických botách, i tam klenba hodně pracuje.
V čem teď běháš?
Mám Inov8. Hodně běhám v Terraclaw, dá se v nich i několik hodin po horách, minimalističtější, ale celkem pohodlná bota. Při nabíhání objemu mám nový model Roclite. Na asfalt a zpevněný terén.
Kolik tedy nabíháš v objemovém období?
Pět set kiláků měsíčně. To držím od půlky prosince. Víc nechci. V týdnu se snažím jít dvakrát intervalově, nebo sice delší kus, ale v tom naplno dvacet, deset a pět minut, třeba. Pak dvakrát vytrvalost, hodinu a tři čtvrtě až dvě hodiny a ten druhý až dvě a půl hodiny. Snažím se v horách a kopcích, ta vzdálenost není zásadní. Zbytek jsou volné klusy, ty jsou také důležitý.
Máš postavenou kostru a dolaďuješ ji podle pocitů, nebo přesně plníš plán?
Mám trenérku už od mládí, paní Jaroslavu Grohovou (matka Karolíny, reprezentantky v běhu na lyžích, pozn. red.), podle ní jedu a všechno s ní řeším.
Teď jsi natěšený na dlouhé kopce, ale vzhledem k věku, necháváš si otevřená vrátka k návratu na případné rychlé desítky, půlmaratony na silnici?
Už se mi nechce. Ale pořád by tam snad prostor na zlepšení byl, když teď vidím Vítka Pavlištu. On je o tři roky starší a zhruba před třemi lety byl tam, kde jsem dnes já na silnici. A pak měl úžasné sezony.
Zvládne Krkonošský skymarathon i silniční maraton.
To, že má vytrvalost a zvládne Krkonoše, mě nepřekvapuje. Kopce zvládá z Liberce. Spíš mě zaujalo, že si dal osobák na pětku na dráze. To je bomba.
Kdy tedy vyrazíš na pořádný maraton za plnovýkonem?
Rád bych. Na výkon bych ho měl běžet letos, ale to neplánuju. Potřeboval bych se na něj soustředit aspoň půl roku. Ale bojím se, že jsem si vybral ty hory a není cesty zpět.
Tam máš vrcholný cíl, vidíš reálně dosažitelný výsledek?
Celá Skyrunning světová série! Chci dosáhnout dobrý výsledek v součtu a jeden samostatný. Ale jak dopadnu, si netroufám odhadnout. První rok budu sbírat zkušenosti a získávat vytrvalost, uvidí se, jací běžci se tomu budou věnovat. Dám důraz na vertikální kilometr, tam cítím šanci, ty by mi mohly sedět. Uvidíme po letošku, jsem na začátku.
Cítíš podporu běžeckého světa i případných sponzorů při této cestě? V tradičních soutěžích ani účast v olympijském maratonu nepřinesla Honzovi Kresingerovi a Ivaně Sekyrové v českém atletickém prostředí náležité uznání, stále zůstali jen nadšenými amatéry…
Olympiáda člověku u nás bohužel nezachrání kariéru, musíš se starat sám. Já mám od svazu otevřený účet na pár tisíc na přípravu a za to musím odběhnout vrchy. Aspoň něco, to je moje jediná podpora z veřejných zdrojů. Pokud se běžci nebudou systematicky podporovat, nemohou se výrazně zlepšovat. Kdo přestane studovat a přestanou ho platit rodiče, nemá šanci.
Ani výprava Jirky Homoláče a Milana Kocourka do Keni se nestane vlastní možnou alternativou?
Zatím nikdo z Čechů, kdo se tam připravoval, Frei se Šnebergrem atd., se nezlepšili. Naopak přetrénovali se a zabalili to. Snad Kristina Mäki, co tam loni byla s trenérem, to zvládla. Vždyť i v Maroku hrozí střevní potíže, přestává se tam jezdit. Jeden pobyt to v Keni asi nezmění. Ale třeba tam najdou dobré podmínky a režim, budou se tam vracet a projeví se to pozitivně. Pak bych o tom mohl začít taky uvažovat.
