Letošní rok začal výborně. Zimní běžecká příprava byla v plném proudu, v lednu se mi povedlo poprvé prolomit hranici 300 naběhaných kilometrů. Dokonce i zdraví poslouchalo, tak jsem se mohla bez obav těšit na svoji bratislavskou maratonskou premiéru na konci března. A klaplo to.
Na pohodu s mámou, která tak oslavila šedesátku. Ještě předtím se mi mimo plán povedlo splnit další přání – desítka pod padesát. Jen tak, z objemového tréninku, bez rychlostní přípravy. Připadala jsem si, že mi svět tak trochu leží u nohou, že nemám žádná zdravotní omezení, že udržuju příkladnou rovnováhu mezi soukromým a pracovním životem, mám čas na rodinu, koníčky i kamarády. Šťastná žena.
Už nevím, co přesně se stalo po Bratislavě. Napřed nemocnice s nejmladším dárečkem, importovaný bacil a pak prostě nešlo běhat. K účasti na maratonu v Praze jsem se rozhodla tři dny před startem po pětitýdenní pauze, chtěla jsem být u toho, až budou Belo s Romanem dokončovat svoji cestu z Košic do Prahy pro děti z autistického centra Rubikon. Zdál se to být docela dobrý nápad…a byl, ale bolel. Následovala symbolická účast na Valašském hrbu s rodinným týmem a na Olomouckém půlmaratonu s kamarády a sezónu jsem odpískala.
Rovnováha vzala za své. Do práce jsem se začátkem léta prakticky odstěhovala a ještě jsem nenašla cestu zpátky. Dostala jsem služební auto, takže postupně odpadlo i běhání do firmy. Nebyl čas, nebyl důvod. Odjela jsem na týden na školení a dostala angínu. Nedoléčila jsem se.
Měli jsme s manželem dlouho plánovaný výlet na Lake Garda Marathon, jeli jsme a zatímco si manžel splnil svůj tříhodinový maratonský sen, já jsem se sotva dopotácela do cíle patnáctikilometrového běhu. Dostala jsem zánět dutin a další antibiotika. Naštěstí jsem už nebyla schopná vstát z gauče a jít do práce a zůstala jsem doma.
Ve vzácných okamžicích, kdy se moje těle nesnažilo napravit křivdy, které jsem na něm spáchala a povolilo mi bdít, mi došlo, že jsem si nechala ukrást svůj život. Že jsem svoje děti občas vůbec neviděla, což nám vadilo všem, a že jsem v práci trávila tolik času, že jsem přestala na noc vypínat počítač a stejně si toho nikdo nevšiml. Všechno špatně.
Slíbila jsem si změnit přístup. Nevyběhla jsem celý měsíc a poctivě jsem snažila regenerovat. Chodit dřív domů. Spát a odpočívat. Kamarádům jsem dala pro začátek zimní přípravy košem. Pochopili a všichni jsme se těšili, až zase začneme polykat kilometry společně. Pak se mi začala podlamovat noha, přestala jsem cítit půlku těla a i ruka se snažila prosazovat vlastní myšlenky. To znám dobře.
Ataka roztroušené sklerózy znamená, že strávím několik veselých hodin v infuzním stacionáři své oblíbené nemocnice, dozvím se spoustu drbů ze života ostatních pacientů a nafouknu se asi tak o pět kilo, aniž bych jenom viděla tvrdý rohlík. Nebo ten výborný zelňák z bufetu dole. No snědla jsem nakonec v období akutní léčby celkem čtyři, ale jinak jsem se fakt hlídala. Takže 7 kilo, dvojitá brada, ruce jak vzpěrač, ale noha i ruka jsou zase v pořádku. A to prosím za pouhé dva týdny. Šťastná žena, podělím se ráda, do fronty se prosím řaďte zleva.
Zapomněla jsem na jeden malý detail. Z důvodu větší efektivity mi náhodou vyšla na období ataky i pravidelná kontrola na neurologii a taky kontrolní návštěva magnetické rezonance. Dobrá zpráva je, že jsem díky tomu ušetřila spoustu času a většina mých návštěv byla víceúčelových. Špatná zpráva je, že na té rezonanci něco našli.
Je to velké asi dva centimetry, je to na místě, které je špatně dostupné pro operaci a vyrostlo to z nuly na 100 za posledních pět let. To sice není nijak závratné zrychlení, ale roste to a to stačí, protože hned vedle jsou moje zrakové nervy, které se do života celkem hodí. Nádor na mozku. Stal se ze mě odborník na anatomii lebky, na neurochirurgii, na radiochirurgii, dokonce i na fyziku a statistiku.
Jsem ráda. Že se můžu rozvíjet zase v nějaké nové oblasti, i když bych si klidně vybrala třeba středověkou historii nebo programovací jazyky 80. let. Nevadí, je třeba chytit příležitost za pačesy. Vlastně o nic nejde. Můj nový mazlík s největší pravděpodobnosti není zhoubný, jen otravný. Nevím, kdy si vzpomene, že ho nudím a začne škodit.
Ráda bych se ho zbavila, ale nevím, koho mám pustit do tajných zákoutí své mysli, komu mám dát svůj skalp. Mám chvíli čas přemýšlet. Budu. Už můžu dýchat, když na to myslím. V práci jsem poprosila, ať si za mě najdou náhradu. Nic se neděje, vždyť jsou Vánoce. Trvalo asi tak den, než se vyrovnali s novou skutečností, s mojí diagnózou a začali mě opět zasypávat atraktivními úkoly. Tak to je. Je to můj boj. Je to taky můj život a já nemám v plánu dopustit, aby mi zase začal protékat mezi prsty.
Přeju vám, milí kamarádi, krásné a klidné Vánoce. Přeju vám hodně radosti, lásky a tolerance. Buďte vděčni za každý nový den a radujte se z maličkostí. A přeju vám především zdraví, abyste si to ostatní mohli dlouho a plně vychutnávat.
Ahoj mami, je mi jasné, že k tobě toto povídání složitou potrubní poštou cestu najde, pokud se ho tedy rozhodnu někde zveřejnit, tak se prosím neděs, dýchej a důvěřuj mi. Mám totiž velké plány a i když si možná budeme muset chvilku počkat, dočkáme se. Slibuju! Mám tě ráda.
