V polovině listopadu zavítal do Hradce Králové nejlepší český ultramaratonec Radek Brunner. V rámci tříhodinové besedy hovořil o Spartathlonu, který letos dokončil na třicátém místě jako nejlepší z Čechů, řeč však přišla i na trénink a další témata…
„Dobrý večer, já jsem Radek Brunner. A běhám,“ začal své vyprávění dobře naladěný vytrvalec a pokračoval. Málokdo ví, že během své kariéry měl dvě delší pauzy, ve kterých se věnoval třeba i bitvám s modely letadel nebo cyklistice. Jak však sám říká, na kole je to trochu nuda. Naopak běh ho stále baví a to i navzdory tomu, že „svůj“ tréninkový okruh kolem rybníka běžel jen letos dvě stě osmdesátkrát.
Pak ale již přišla řeč na slavný závod z Atén do Sparty. Radek chtěl původně běžet „stovku“ v Kalifornii, tam však neměl štěstí v loterii a pak dostal e-mail z Řecka. Sám vytrvalec se přiznal, že se dozvěděl vlastně až v Řecku z propozic, že poběží na jih a ne na sever, jak se původně domníval. Zjišťoval, jestli se dá závod běžet bez doprovodu (a dostal jako odpověď „rozhodně ne“ i „určitě ano“), snažil se od dalších Čechů vyzvědět, jestli se dá vyběhnout dlouhé a strmé stoupání v druhé polovině závodu („Ptal jsem se Michala Činčily, který závod běžel už třikrát a on mi řekl, že neví, protože tam nikdy nedoběhl.“), rozmýšlel, na jaké checkpointy si nechá dovézt „svoji“ vincentku…
Po startu závodu na 245,2 km vyběhl v tempu 5:00/km. Prý je při běhu v tempu pět minut na kilometr stejně unavený jako když běží o minutu pomaleji, akorát už je blíže k cíli. Ve městě trochu zabloudil, než pochopil, že žlutá šipka je ve skutečnosti bílá, „užil“ si i běh v odstavném pruhu po dálnici, nějaký čas jeho skupinku doprovázel toulavý pes a když se konečně dostal k náročnému stoupání, bylo mu už jedno, jestli se to dá nebo nedá běžet…
Letos to neměli závodníci vůbec lehké, nejnáročnější fáze závodu se totiž odehrávala v dešti. Radek se těšil, až si na checkpointu na deset minut lehne na masážní lehátko a odpočine si. Smířil se i s tím, že zatímco při závodě na 24 hodin by se během odpočinku přiblížil cíli, tady tomu tak nebude.
Dlouho ale byly občerstvovačky jen skromné, a když konečně doběhl do místa, kde byla lehátka, byla všechna obsazená. Tak běžel dál. Ke konci se mu už zdál každý kilometr neskutečně dlouhý, tím spíše že skutečná délka byla o něco delší než tak deklarovaná. Spartu viděl už snad dvacet kilometrů před cílem – pořád ale běžel a město se ne a ne přiblížit. Navíc finský závodník před ním s trochou nadsázky rychleji šel než Radek běžel.
Na občerstvovačkách byly informace, kolik má uběhnuto, kolik zbývá a kolek chybí do další občerstvovací stanice, ale posledních 7 km bylo opravdu těžkých. Nakonec ale přeci jen s českou vlajkou a obklopen dětmi doběhl až k soše krále Leonidase. Jako desátý Čech v historii a třicátý v pořadí letošního Spartathlonu.
Nejcennější medaile kolovala mezi diváky
Medaili, kterou dostal v cíli první běžec stejnou jako ten poslední, nechal vytrvalec během večera kolovat mezi diváky. Také dodal, že je jeho nejcennější odměnou. Nehledě na to, že jí jen letos dostalo více než sto běžců. Ať člověk doběhne na Spartathlonu první, poslední nebo vzdá, ke všem se zde prý chovají moc hezky a cení odvahu, s jakou se tito borci postavili na závod. A všichni se pak účastní slavnostního večera, kdy jsou doběhnuvší po jednom vyhlášeni a oceněni. Na následné párty to ale nejvíce roztáčí ti, kteří nedoběhli.
Pak přišla samozřejmě řeč i na nejrůznější lidské osudy – Spartathlon třeba běžel i vytrvalec z Polska, který se do Řecka a následně i zpět dopril během. S sebou měl vozík, na kterém má „postel“ a vlastně vše, co potřeboval. V minulosti závod doběhl, letos ne. Radek ho pak potkal na letišti – vozík prý prodal a koupil si letenku na cestu domů. Zajímavá byla i zmínka o japonském závodníkovi, který každý rok vyrazí velmi rychle, zhruba do padesátého kilometru vede, pak klesá pořadím a do cíle obvykle nedoběhne. Ale pořád se usmívá. Nedoběhnout zde sice není žádná ostuda, ale i to má svá pravidla – kdo pětkrát nedoběhne do cíle, má další pokusy zakázané.
Doping zde prý není příliš rozšířený a stejně tak by neměly být ani reklamy na dresech závodníků a to včetně velkých a výrazných log výrobců angažujících se ve sportovním odvětví. Bohužel, ne každý účastník tento požadavek ctí.
Běh jednou, dvakrát denně. Nebo i třikrát
Radek při jednom z dotazů odmítl vykání s tím, že běžci si prostě tykají a mimo to prozradil, jak běhá – jednou až dvakrát denně, občas i třikrát. Vlastní menší firmu se zahradní technikou a tak v létě, kdy by měl nabíhat kilometry, nemá zrovna hodně času, naopak v zimě je to trochu lepší. Chce se ale věnovat i rodině, proto často běhá ráno či dopoledne. Dříve měl Radek výčitky, že si chodí běhat, zatímco ostatní v jeho firmě pracují. Pak ale změnil úhel pohledu a uvědomil si, že on pracuje i v době, kdy už jsou ostatní doma.
Během besedy kolovala mezi diváky také Radkova „ňů balancka“, se kterou letošní Spartathlon odběhl. Přihlížející mohli do boty dát příspěvek na charitativní účely, přesněji pro Dobrého anděla – více než šedesátka účastníků dala dohromady tři tisíce pět set korun, což je vynikající výsledek. Beseda se vydařila a jak slibuje Hanka Sirová, která za celou akcí stála, určitě chce v podobném duchu pokračovat.
