Na blogu Ultramarathonoflife se objevil následující seznam, který nám mluví z duše:
1. Když říkáme, že „potřebujeme“ jít běhat, myslíme to vážně. Ať už je to kvůli zachování zdravého rozumu nebo kvůli tréninku, opravdu potřebujeme jít běhat. Když onen výběh absolvujeme, už o něm nemluvíme… do dalšího dne. Ve stejném duchu si občas stěžujeme na to, že MUSÍME jít běhat. Ano, moc dobře víme, že de facto „nemusíme“… moment, ne, my musíme. Protože když nepůjdeme, bude nás to celý den žrát, všechno nám bude připomínat, že jsme nevyrazili a budeme kvůli tomu protivní a naštvaní.
2. Ať už řekneme, že jdeme běhat na jakkoliv dlouho, je dobré připočítat k tomu v duchu ALESPOŇ hodinu nebo dvě. Občas totiž zapomene započítat čas potřebný na cestu, na čurací pauzy, pauzy na pití a svačinu nebo „běželo se mi tak dobře, že jsem to prostě natáhl“.
3. Účtenky z potravin jsou tím delší, čím dál běháme. A ano, už ZASE něco jíme.
4. Páteční večery jsou obvykle umírněnější, než zbytek týdne, PROTOŽE sobotní ráno volá po dlouhém výběhu a my obvykle vstáváme mnohem dřív, než nás zbytek týdne tahá z postele budí do práce.
5. Dovolená neznamená dovolenou od běhání.
6. Občas se nám stane, že v autě zapomeneme mokré boty, špinavé oblečení nebo propocený běžecký batoh, takže to tam pak smrdí, jako kdybychom tam občas schovávali mrtvolu. Taky se vracíme domů smradlaví jako kupa hnoje, valí z nás pot a jsme špinaví od bláta a bůh ví čeho ještě. Slibujeme, že si dáme sprchu a budeme zase děsně sexy, jakmile se nám podaří odlepit se od podlahy.
7. Myslíme na běhání… fakt často. Sledujeme obskurní závody a básníme o běžcích, jejichž jména jste nikdy neslyšeli. Všechno se to jen zintenzivní, jakmile se ocitneme ve společnosti naši ultra/trailových kamarádů. Nakonec se dostaneme i k jiným tématům, mějte s námi trpělivost.
8. Ultrasignup může být nebezpečnější než kdejaká seznamka. Když nás tam uvidíte, přitáhněte nám opratě. Jsme schopní se velice snadno kdykoliv přihlásit na deset různých závodů v deseti různých státech, když nás necháte u našich zařízení o samotě.
9. V některé fázi padneme našemu sportu (doslova) za oběť. Vyvrtneme si kotník, sedřeme si kolena nebo si na nich uděláme modřiny, omdlíme, budeme potřebovat kapačku nebo budeme čurat krev. Ano, víme, že si za to můžeme sami. I tak poslouchejte, jak o tom pořád meleme, řekněte nám, jak hustý jsme a snažte se nás ušetřit kázání (nebo aspoň do té doby, než se nám zhojí zranění a močová trubice). Uvědomujeme si, že o nás máte strach, vážíme si toho a milujeme vás za to.
10. Milujeme náš sport a milujeme i vás. Taky víme, že vy s největší pravděpodobností netrpíte stejnou posedlostí jako my (nebo aspoň ne ve stejné míře). A to je v pohodě. I tak by nám udělalo velkou radost, kdybyste projevili trochu zájmu (třeba i hraného) nebo s námi chtěli jít běhat/podporovat nás přitom/dělat nám publikum/povídat si o běhání. Je potřeba dodat, že to neočekáváme pořád. Víme, že jsme divní a jsme vděční, že nás přes to všechno máte rádi.
