Jestliže chcete vidět kyborga, není už nutné sahat po sci-fi, píší na serveru iflscience.com Rikke Duus a Mike Cooray. Teď jsou kyborgové z nás všech. Mobilní telefony, fitness náramky, kardiostimulátory, prsní implantáty a dokonce i aspirin se chovají jako biologické, rozlišovací nebo společenská rozšíření a vylepšení našich těl a myslí. Někteří dokonce předpovídají, že lidské bytosti tak, jak je známe dne, během dvou set let vymizí a nahradí je technicky vyspělejší nesmrtelné bytosti připomínající bohy. Nebo alespoň ty bohaté.
Příští generace nositelných technologií nás má přivést o krok blíž k téhle předpovězené budoucnosti. Máme před sebou dny bionických, daty nabitých a do těl zabudovaných technologií, jež mohou navždy změnit, co znamená být člověkem.
Společnost Athos chystá fitness oblečení, které měří v reálném čase svalovou aktivitu, srdeční tep a úroveň pocení. V reklamních materiálech vyzývá spotřebitele, aby se „upgradovali“ a stali se „dokonalou verzí“ sebe sama. Tímto způsobem prezentace dává Athos jasně najevo své nadlidské stanovisko: přesvědčení, že technologie posunou náš živočišný druh do dalšího vývojového stádia.
Google vyvíjí ve spolupráci s džíny Levi Strauss & Co oblečení, která bude schopné komunikovat s vašimi zařízeními. Oděv bude mít dotykový povrch, schopný monitorovat váhový přírůstek, bude rozumět vašim gestům, vytáčet telefonní hovory a nejen to.
Měřiče fitness aktivit, tak jak je známe teď, dost možná záhy překonají biometrické náramky, jež budou schopné monitorovat, co se děje uvnitř lidského těla. Vědci z Echo Labs momentálně pracují na biometrických náramcích, které dokážou přes optický signál změřit hladinu kyslíku, CO2, PH, úroveň hydratace a krevní tlak.
V plném proudu je i zkoumání implantovatelných technologií, jež by dokázaly v zásadě pozvednout úroveň lidského organismu. Podkožní čipy a digitální tetování by v následujících letech mohly nahradit chytré náramky, platební zařízení a další.
Otázka, na kterou se však nikdo moc často neptá, zní: „Jaké to je, žít nonstop s technologií na našem těle (nebo dokonce v něm)?“
Pořád zapnutý, pořád se mnou
Nedávno jsme provedli studii se dvěma sty dobrovolnicemi, jež nosily chytrý náramek Fitbit. Ukázalo se, že většina uživatelek vnímala zařízení za součást sebe sama a přestala se k němu chovat jako k externí technologii. 89 % potvrdilo, že ho mají „pořád zapnutý, pořád u sebe“ a sundávají ho, jen když je potřeba dobít baterii.
Zjistili jsme také, že se Fitbit aktivně podílí na denním plánování. Měl zásadní dopad na rozhodování o stravě, cvičení i na to, jak se budou ženy dopravovat z jednoho místa na druhé. Téměř všechny uživatelky si volily delší cestu, aby navýšily počet kroků (91 %) a množství týdenního cvičení (95 %). Víc než polovina chodila rychleji, aby dříve dosáhly svých ve Fitbitu nastavených cílů (56 %). Zaznamenali jsme také změnu ve stravovacích návycích směrem ke zdravějšímu složení, menším porcím a množství hotovek (76 %).
Většina žen účastnících se studie byla přesvědčená, že je důležité denní aktivity kvantifikovat (88 %) a na displej se dívaly častěji než dvakrát denně (84 %). Snažily se dosáhnout uspokojivého vzkazu „sláva“ a „šampion“ v okamžiku, kdy dosáhly svého cíle. Jedna z žen dokonce řekla: „Miluji svůj Fitbit Flex, protože mě každý večer poplácá po zádech.“
Obzvláště nás zajímalo, jaký mají ženy ke svému Fitbitu vztah. Mnohé ho vnímaly jako přítele, jenž jim pomáhá dosáhnout vytčených cílů (68 %). Pokud to zvládnou, dostavuje se pocit štěstí (99 %), sebeuspokojení (100 %), hrdosti (98 %) a cítí se motivované (96 %). Jestliže se jim v daný den podařilo splnit stanovené cíle, měly svůj Fitbit raději (96 %). Většina (77 %) se dokonce pro Fitbit vracela domů, pokud jej zapomněly.
Temná strana
Když jsme analyzovali tato data, začali jsme si všímat toho, že onen vztah není tak čistý a bezproblémový, jak se mohlo zprvu zdát. Ven začala prosakovat skutečnost, že technologie může být osvobozující a svazující, tedy idea, kterou poprvé zformuloval ve třicátých letech minulého století filosof Lewis Mumford. Když jsme se žen zeptali, jak se bez Fitbitu cítí, dozvěděli jsme se, že si připadají „nahé“ (45 %) a mají pocit, že jejich aktivity postrádají smysl (43 %). Některé dokonce ztrácely motivaci ke cvičení (22 %).
Víc zneklidňující je ale spíše to, že si mnohé připadaly pod tlakem, aby dosáhly svých cílů (79 %), a měly pocit, že Fitbit ovládá jejich denní rozvrh (59 %). Dodejme, že téměř 30 procent z nich vnímalo Fitbit jako nepřítele, který v nich vzbuzoval pocit viny. Najednou tahle technologie nevypadá tak dokonale. Nositelné technologie mohou mít pozitivní dopad na náš životní styl, protože můžeme nahlédnout do sebe samých a otevírají prostor pro nový druh interakcí.
Ale zároveň je zřejmé, že když si pustíme technologie k tělu nebo dokonce do něj, musíme být ochotní s ní sdílet každodenní rozhodování. Jak nositelná technika zpracovává každý náš krok, bude nás čím dál víc poučovat, co máme dělat, jak se nejlépe chovat a jak komunikovat s okolím.
Prozatím věříme, že technologie, které si nosíme s sebou, mohou být našimi společníky, ale už teď se objevují první známky toho, že nad námi získávají navrch, což zpochybňuje udržitelnost tohoto vztahu. Ať už chceme nebo ne, pomalu ale jistě se měníme v nový lidský druh. Stává se z nás homo kyberneticus.
