Už není pochyb o tom, že je Anežka Drahotová aktuálně nejlepší českou vytrvalkyní. I když se jí na pražském půlmaratonu nepodařilo splnit plán – překonat už 15 let starý rekord závodu (1:14:17) zasloužilé maminy Jany Klimešové. Snad tedy za rok.
Jak jste byli domluvení s vodičem Rudolfem Coganem, železným mužem a starostou Nové Paky?
Začali jsme na 3:30 kilák, první pětku se mi to zdálo pomalé, do desítky jsem se cítila skvěle. Pak to prostě přestalo jít, trošičku mi došla energie.
Stěžovala sis na únavu.
Mám za sebou dva víkendy, dvě chodecké dvacky. Lugano a Dudince, daly mi zabrat.
Každopádně další cenná zkušenost, vždyť máš za sebou teprve čtvrtý půlmaraton.
To určitě. Vycházejí mi ty liché, první a třetí, to je sranda. Druhý a čtvrtý mi moc nesedly. Doufám, že se podaří příští rok.
Půlmaraton je pro tebe tedy nejlepší běžecká distance?
Dá se to tak říct. Pětka je moc krátká, maraton si představit moc nedokážu, asi bych ho uběhla, ale jak? Desítka a půlmaraton jsou tak akorát.
Dáváš však stále prioritu chůzi, v níž ne nejblíž k případným úspěchům?
Příští běžecký závod na silnici mě čeká až na podzim, desítka v Praze. Nepočítám dráhu, kdy budu zkoušet steepla v rámci přípravy. Na běh se zaměříme asi až příští rok po olympiádě v Riu. Bude taky letos mistrovství světa, což není žádný sranda podnik.
A cyklistika zůstává taky ve hře? Nosíš přece pořád náušnice ve tvaru bicyklu, i při běhu…
Mám ji jako můj osobní vtip v tom atletickém světě. Pomůže mi, rozptýlí mě a po ní se mi pak vždycky běhá líp, mám větší sílu. A zase naopak teď po náročném programu na nohou se trošku svezu. A příští týden mám zase chodecké Poděbrady, prostě se to střídá.
