Nepočítáme-li zlatý evropský dráhový expres Holušu, je možné označit Jiřího Homoláče za nejlepšího českého běžce v tom pravém smyslu slova. Že běhá, dlouhé štreky a většinou mimo dráhu. Svoji pozici potvrdil i na pražském půlmaratonu – i když soupeři chyběli, jeho tréninkový parťák Kocourek se trápí se zraněním a Kreisinger hledá nové výzvy.
Obvykle absolvuješ velkoměstské běhy sám, tady jsi spolupracoval s Maročanem Sajim, ani to nepomohlo k lepšímu výkonu?
Asi na třetím kilometru jsem ho doběhl. Říkal jsem si, že bychom na tom mohli být výkonnostně podobně, vím, jak teď běhá v Česku. Střídali jsme se a doběhli jsme spolu. V závěru mi malinko poodběhl.
Ani ve dvou jste neprorazili větrnou stěnu v Karlíně?
Někde po šestnáctém to opravdu foukalo dost proti.
Jsi zklamaný?
Ne, to ne. V rámci reality jsem rád, že jsem vyhrál mezi Čechy. Do patnáctého kilometru jsem držel dobrý čas, pak to odvál vítr, to se stává. Loni jsem tu běžel asi o dvě minuty hůř. V rámci přípravy dobré (1:06:45).
Kam se chystáš za dalším tréninkem?
Jedu do Alp do Melaga s větší skupinou českých běžců. Moje partie bude sice v Maroku, ale já potřebuji z rodinných důvodů zůstat blíž. Strávíme tam skoro čtyři týdny před maratonem, snad něco uděláme. Máme plán nejen na objemy, ale i trošku rychlejší běhy.
Míříš tedy k maratonské specializaci?
Chci běžet v Praze na osobák a pak na podzim nějakou kvalitu Frankfurt nebo Berlín. Protože uvidíme, jaké budou v Praze podmínky, na ně se nedá spoléhat. V maratonu už bude možnost splnit limit na olympiádu. Je třeba to zkoušet.
Dá se říct, že maraton je z běžeckých disciplín pro českého běžce nejdostupnější, jak se někde ukázat a dosáhnout výsledku a tudíž i aspoň minimální podpory od svazu?
Pětka a desítka jsou pro mě nepředstavitelně rychlé, půlmaraton není na olympiádě ani na mistrovstvích světa a Evropy. Steeple by nabízel asi taky šance, ale já tu rychlost ani techniku nemám. Nezbývá mi než maraton.
Jak se tedy uživí nejlepší český běžec, stále na „tátově stipendiu“?
Studuju, bydlím doma, rodina mě drží. V červnu budu dělat státnice na Masarykově univerzitě.
Téma diplomky?
Ekonomické náklady na vrcholové sportovce. Takže stačí přepsat vlastní účetnictví… Pak možná zkusím dál doktorandské studium. Uvidí se, jestli zkusím nějaké menší zaměstnání, nebo ještě rok tréninku naplno.
Běhání jako práce nestačí, že?
Přežít by se ze silničních běhů dalo, ale k ničemu to moc není.
Důležité jsou vyšší cíle.
Dokud jsem mladý, chci se věnovat běhání naplno, co to půjde. Obětoval bych rád pár let a uvidíme.
Kolik hodin denně v průměru ti běhání a příprava na něj zabere?
Hodně, čtyři až pět určitě. Bylo by těžký to kombinovat to s nějakou vážnější prací. Ale kdo chce hledat způsoby, jak to udělat, najde je. Kdo chce důvody, proč to nejde, má to snažší.
