Dopravní zácpa? Pche! Pro ústeckého atleta Michala Kučeru žádný strašák, v zaměstnání je vždycky načas. Z domova tam totiž přes celé město často běhá. Už dlouhá léta.
„Běhání je droga, dělá mi dobře. Kdo jednou začne, nikdy nepřestane. Jakmile neběhám delší čas, cítím se nesvůj,“ vyznává se Kučera, v devadesátých letech minulého století elitní tuzemský vytrvalec.
Nyní je mu 42 let, dcera odrostla, a tak se kromě běhu věnuje i jachtingu s manželkou, založil si kapelu a pohltila ho práce u poříční policie. O tom vypráví v zajímavém rozhovoru, který přetiskujeme s laskavým svolením z ústecké přílohy MF DNES.
Přemýšlel jste, kolik jste v životě vůbec naběhal kilometrů?
Ne, nejsem statistik. Ani nevím, kolikrát jsem vyhrál mistrovství republiky. Důležitý pro mě byl vždy závod, co přijde. A ne ten, co už byl.
Čeho si v kariéře nejvíc ceníte?
Byl jsem dvaadvacátý na mistrovství světa juniorů v krosu, druhý Evropan, to se mi povedlo. Bralo se to za veliký úspěch. Vyhrál jsem Běchovice, velice ceněný běh. Mám mistrovské tituly z krosu, dráhy a haly, ale vážně nevím, kolik jich bylo. Hodně. Na svou dobu jsem zaběhl zajímavé časy, 5 000 metrů na mítinku v Cottbusu za 13:41:01 tuším. Silniční desítku v Bonnu, kde se sešla opravdu klasa v čele sKeňany a Etiopany, jsem měl za 28:26. Vyhrál jsem po Evropě spoustu závodů a co jsem koukal, ještě někde držím rekordy.
Sahal jste po olympiádě?
Bohužel ne. Ne že by to nebylo možné, ale většinou přišlo nějaké zranění v nevhodný čas. Na tohle jsem měl vážně smůlu.
Jak vás vůbec napadlo běhat?
Díky tomu, že mě pan učitel na základní škole přes nesouhlas ostatních kantorů v roce 1984 nominoval na okresní běh Mladé fronty. Obsadil jsem 2. místo, postoupil na krajský běh Průboje, byl jsem zase druhý nebo třetí žáček. A na celorepublikovém běhu Rudého práva, což byla prestižní záležitost, jsem byl napoprvé asi 26. V dalších letech už jsem vyhrával.
Proč většina učitelů nechtěla, abyste svou školu reprezentoval?
Za dob budování socialismu soudružky učitelky na naší základní škole rozhodly, že účastnit se aktivit v době školního vyučování mohou pouze žáci, kteří dosahují velmi dobrého a lepšího prospěchu. Já měl bohužel pouze „dobrý“. Díky mým běžeckým výsledkům se politika školy změnila a dostaly příležitost všechny děti se zájmem o sport. A mimochodem, těch tehdy bylo mnohem víc než teď.
Na druhou stranu se zdá, že běh zažívá v republice boom.
Vidím v Ústí běhat spoustu lidí, ale většina z nich to dělá špatně. Někteří by neměli běhat vůbec. Nedávno mě viděla paní a říkala: Vy běháte krásně, tak lehce! Povídali jsme si, že technika je důležitá a že když ji člověk neumí, může mu to naopak ublížit. Lidi by si o tom měli víc zjišťovat, to je prvotní věc. I běhání se musíte naučit. Já na to měl výborného trenéra Zdeňka Šourka, jehož syn byl taky reprezentant. Trénoval mě do 18 let a hodně mi dal.
Měl jste nějaký vzor?
Osobně asi ani ne. Vážil jsem si ale legend typu Zátopek nebo Odložil. To byly ikony běhání. S oběma jsem se naštěstí setkal, pan Zátopek mi dokonce předával cenu za nejlepšího atleta. S panem Odložilem jsem se viděl na mistrovství republiky, kde jsem tenkrát zaběhl nejlepší juniorský čas. Něco dokázali a běhání dali všechno.
Trénoval jste jako Emil Zátopek se závažím na nohách?
Dlouhé tratě se závažím na lýtkách a kotnících, to není extra dobré. Na nějaké cvičení budiž, ale kdybych ho dynamicky tahal, trpěly by kolena, šlachy. Ale v rukách jsem míval kilové činky a s nimi jsem uběhl 25 kilometrů.
Jak jste se popasoval s Afričany, vynikajícími vytrvalci?
Oni se dají porazit. A taky jsem je mockrát porazil. Samozřejmě často vítězili, ale jen pár těch jmen zůstalo v Evropě delší dobu. Většina z nich tady tenkrát byla na sezonu, trenéři je totálně odrovnali. A příští rok nastoupili další.
K běhu jste přivedl i bratra?
Ano. Je mladší, dotáhl to taky až do reprezentace, na čtyřstovce získával republikové tituly.
Kolik toho teď vlastně naběháte?
Málo, jen okolo 50–70 kilometrů týdně. Chtěl bych víc.
Do zaměstnání běháte. Jak se nato tváří vaši kolegové?
Jsme sportovní oddělení. Běhám do práce celý život a oni to vědí.
A někde jinde vám neříkali, že jste podivín?
Snad ne. Ale podivín jsem, i když v jiném slova smyslu. Jsem člověk mnoha tváří. Kromě toho, že běhám a propadl jsem úplně maximálně jachtingu, což je teď moje životní láska, jsem loni založil kapelu. A počítám, že na podzim budeme mít koncert. Skládám texty, muziku. Dřív jsem si jen tak brnkal na kytaru, loni se to zlomilo; 25. prosince jsem složil první písničku a před pár dny dopsal zatím poslední, už dvacátou. Skupina se jmenuje Usnula nahá a náš styl je neurčitý, takový rock. Celé to vzniklo náhodou. Vedle naší policejní služebny jsem slyšel bubeníka mlátit do bubnů. Bydlí hned vedle, tak jsme se dali dohromady.
Zlatý slavík se blíží…
Určitě ne. Já myslím, že se nedostaneme ani do rádia. Ale proč to nedělat pro zábavu?
Kam nejdál jste to měl do práce?
Teď na „poříčák“ je nejdelší trasa, deset kilometrů ze čtvrti Severní Terasa do Brné. Léta jsem dělal na krajském dopravním družstvu, s bílou čepicí a košilí, s plácačkou. Jezdil jsem passatem a na rychlých motorkách. Měli jsme základnu ve Všebořicích, pak v Božtěšicích, občas jsem to do práce vzal přes okolní vesnice, někdy jen přes les.
Jak jste se dostal k poříčnímu policejnímu oddílu?
Vedoucí oddělení věděl, že o tu pozici mám zájem. Když se uvolnilo místo, byl jsem oslovený a rád jsem šel. Navíc z práce to mám kousek do ústeckého Yacht klubu. Na „poříčáku“ je dobré, že se jezdí i na kole, v zimě děláme lyžařské patroly na Telnici, chodí se plavat.
A jakou řešíte kriminalitu?
U zločinů máme až konečnou fázi, taháme utopené z vody. Spíš děláme přestupky v rámci plavby nebo chráněné krajinné oblasti.
Honil jste v uniformě zloděje ajako vytrvalec ho „uštval“?
Ne, to není potřeba. Stačí říct: Třikrát stůj a…
Jak jste se dostal k jachtingu?
Přes mojí manželku. Na lodi je odmalička. A já už se tomu věnuju taky nějaký pátek. V žebříčku kajutových lodí jsme v tuhle chvíli třetí posádka v republice. První tři jsme z Ústí. Kromě toho, že jsem místopředseda našeho oddílu, jsem isportovní referent.
S kým tedy jezdíte?
S manželkou. Jsme výborný tým!
Ponorková nemoc nehrozí?
Ne. Na lodi velí kapitán, a to jsem já (smích).
Ptát se, jak je to doma, nebudu. Je jachting velká dřina?
Vždycky! Ať fouká, nebo ne. Při silném větru mě bolí po závodě celé tělo. Ruce, záda, nohy, břicho, prsní svaly, za krkem. Fakt je to fyzické hodně náročné.
Na vodě olympijský sen nemáte?
Naše třída není olympijská, navíc na to nemám. Aby se jachting dělal na úrovni, musíte se mu věnovat odmalička. Neznám nikoho, kdo by začal plachtit ve 20 – 30 letech a stal se olympijským vítězem. Je to specifický sport. Dojet s plachetnicí z bodu A do bodu B není až takový problém. Ale dostat se tam mezi prvními nebo vyhrát je vyšší dívčí. Žádná sranda.
Na moři jste také plul?
Na Středozemním, to jsou větší jachty. Měl jsem ji pronajatou. Jsou tam větší vlny a fouká stabilní vítr. Ale já preferuju jachting u nás, je zajímavější. Na moři člověk nastaví trimm a plachty a loď jede dvě hodiny v jednom směru, v jednom náklonu. Koukne se do mapy, otočí se a zase jede dvě hodiny. Na Labi se křižuje každou chvíli, vítr se díky kopcům odráží, mění. Baví mě to doma. Vždyť je tady krásná krajina. I výborné tratě na běhání.
Autor rozhovoru: Petr Bílek
