Psal se rok 2012. Mému synovi bylo třičtvrtě roku a já už dávno nosila velikost oblečení 44/46. Léto klepalo na dveře, vlastně už dávno zvonilo.

Váha mi ukazovala „nádherných“ 90 kg při výšce 169 cm. Paradoxně jsem začala nejvíce přibírat až po porodu. V těhotenství jsem přibrala jen 5 kg a ty pak nechala následně skoro všechny v porodnici.

Jenže potom to přišlo. Při kolotoči s prckem, kdy jsem se s ním sžívala, kojení nebylo jednoduché, pro mne velmi stresující, jedla jsem více v noci než ve dne, přibrala jsem během půl roku 11 kg!

Vždy jsem měla nějaké to kilo navíc, nikdy jsem nebyla sportovec, navíc jsem měla jako dítě astma a nějaké to větší sportování mi bylo zakazováno.

Postupně jsem se začala zadýchávat do schodů, při dobíhání autobusu jsem myslela, že snad vykašlu plíce, navíc s oteplením přišly šaty, šortky, sukně… prostě jsem kolem sebe viděla jen samé hubené holky.

Propadala jsem téměř zoufalství nejen, že nemám nic na sebe, ale vypadám jak tank a prostě nevylezu ven z domu, natož někam na bazén.

Muž mi nikdy neřekl, že jsem „tlustá“, že bych se mu nelíbila, ale já cítila, že už to tak dál jít nemůže, že metráku se prostě dožít nechci. Že se prostě chci cítit dobře a fit.

Impuls

Jednoho dne, přesně si na ten den pamatuju, sledovala jsem příběhy holek na internetu, že to prostě jde, shodit, jen se vzdát toho jídelníčku, který jsem do té chvíle provozovala a najít si alespoň trochu zálibu ve sportování.

Zařekla jsem se, těch 11 kg musí pryč a když to dokázaly jiné ženy, dokážu to přeci i já. Každým dnem mé odhodlání sílilo… a já začala asi podesáté v řadě mých marných pokusů.

I tehdy jsem měla vše, co jsem si přála, především zdravého syna. Ale dnes se mi splnil sen, o kterém jsem snila už od základní školy. Cítím se konečně báječně.

Klíč k úspěchu

Dobře vypadat, cítit se fajn a být spokojená sama se sebou. Jenže jak to udělat? Začala jsem o jídle více číst, četla složení potravin. Jak se najíst a nepřejíst.

Na internetu projížděla stránky o hubnutí, hlavně příběhy žen, kterým se to povedlo a mě to dodávalo větší a větší sílu nepřestat a nepropadat šílenství z toho, proč po týdnu nejsou třeba už dvě kila pryč, že to přeci nemá žádnou cenu dál pokračovat.

Začala jsem více chápat to, že klíčem k úspěchu je čas a pevná vůle, že nic není hned. Ani ty dvě kila. Omezila jsem pečivo – tedy to světlé. Na talíři se najednou začalo objevovat více zeleniny a ovoce než kdy jindy, ubývalo smaženého a sladkého.

V nákupním košíku začaly chybět čokolády, brambůrky na obalení nervů a nahradil je tvaroh nebo knackebrot. Samozřejmě, jsem člověk a hřešila jsem tehdy a hřeším i dnes. Bez toho to nejde, vyrovnat se sám se sebou a nežít s tím, že tam to a támhle to nesmím. Jen to nesmí být pořád.

Ve chvílích, kdy jsem opět prožívala prohru, že to nezvládnu, jsem náhodou našla zajímavé domácí cvičení od známé trenérky Jillian Michaels. Dívala jsem se na fotky úspěchů a řekla si, že to zkusím. Abych u cvičení zůstala a měla táhnoucí mechanismus, založila jsem na sociální síti skupinu o tomto cvičení, kam se k mému překvapení záhy začaly přihlašovat ženy z celé republiky.

Kilogramy šly dolů

Skupina funguje dodnes a dodnes si píšeme své úspěchy, dodáváme odvahu. Je to neuvěřitelné, co se sebou tyto dámy dokázaly udělat. Každá jsme si našla vždy ten svůj program, který nám sedl a poctivě cvičily.

První ovoce přišlo postupně za půl roku. 11 kg bylo pryč. Tolik radosti, chvály od ostatních, až se mi červenaly tváře a vlastně už jsem si říkala v duchu, že už to dávno není o nějaké dietě. Že už to vlastně je styl života, jaký jsem začala vést. Začala jsem se na to dívat jinak.

Za rok jsem byla o 20 kg lehčí. Na konci roku 2013 to bylo krásných 24 kg, ale začalo mi něco scházet. Cítila jsem jakousi nudu v tom, co dělám, cvičení doma už mě dávno nebavilo.

Moje první běžecké krůčky

A pak to přišlo. Kolem mě se nějak podezřele moc začalo mluvit a psát o běhání. I když jsem už běhat zkoušela a nic mi to neřeklo, spíše jsem se nutila to zkusit, rozhodla jsem se, že vyběhnu. Bylo na únor hezké počasí a tak mi nic nebránilo v tom, to zkusit snad už naposledy. S tím, že buď mě to nadchne, nebo mě to bavit prostě nebude.

Nazula jsem běžecké boty, vzala si MP3, do uší si dala oblíbenou muziku a vyběhla. První běh nebyl nic moc, co minutu jsem snad šla, ale první 2 km byly tam. I když jsem se moc dobře necítila, spíše jsem byla zděšená z toho, že snad nikdy nemůžu udýchat běh v kuse, natož pak třeba někdy běžet víc než ty dva kilometry.

Ale nevzdala jsem to a další den to zkusila znovu a tak to šlo den za dnem. Najednou jsem zjistila, že bez něj nemůžu být, že je to prostě droga. Že hledám skulinky ve dni, abych mohla vyběhnout a kochat se tím, co to naše lidské tělo dokáže.

Běh mě zcela pohltil

Že z běhu indiána se najednou stal harmonický pětikilometrový běh, kdy si tak krásně vyčistím hlavu, protáhnu nohy a dělám něco, co mě baví. Jako odměnu za další splněný kilometr, jsem si vždy koupila něco hezkého na běh.

Nadšení jsem neskrývala a díky jedné kamarádce jsem se i dozvěděla o Báječných ženách v běhu.

Přidala mne do skupiny na facebooku. Četla jsem si o nich více informací, byla unešená z toho, jak se navzájem motivují, drží a jak jsou k sobě milé, že jsem se rozhodla, býti jejich členkou. Je to báječná parta lidiček, kteří sdílí společně to, co já tolik miluji, a to je běh.

Začala jsem jezdit na závody, těším se na další, že se opět setkáme, zaběháme, popovídáme… Běh mne naprosto pohltil, další dvě kila mi vzal, pro mne už nepodstatná kila, ale okolí si všímá. Nejsem člověk, který by se chlubil, ale dnes každému říkám: „Začni běhat". Poznáš tu svobodu a krásu, jakou cítím já, když nazuju běžecké boty.“

Závěrem bych chtěla říct, že žádný sen není nesplnitelný. Pokud si za ním jdeme, snažíme se a nechybí nám zdraví, tak nám nestojí nic v cestě. I když pomalu, ale můžeme se stále více přibližovat cíli. Přemýšlím, co se mi to vlastně přihodilo. Cítím se fajn, je mi dobře, přestalo mne trápit zdraví, cítím se šťastná. Rodinu jsem přiměla k tomu, sportovat.

Muž si našel zálibu v cyklistice a k tomu všemu jsem začala s prckem jezdit na kole i já. Jsem ráda, že se navzájem podporujeme ve svých sportovních snech. Že se mnou muž jezdí na závody a naopak já s ním jezdím na jeho krásné sjezdy, které má tak rád.

Můj život dostal jiný rozměr

Vážím si toho, že tu můžu být. A ta shozená kila? Celkem jich bylo 26. Beru to jako krásnou odměnu za tohle všechno… a na začátku byl jen jeden velký sen… Všem držím pěsti, aby si své sny mohli taky splnit.

Já mám nyní nový sen, a to zaběhnout si půlmaraton a doufám, že si jej budu moci splnit. Snad těmito řádky někoho povzbudím a dám sílu jít si za tím svým snem, ať už hubnoucím, běhacím, či jiným :-)