Rhodos, Rhodes, Rodos..tak nějak různě se to přepisuje a tak nějak se mi to pořád motá v hlavě a ani po 4 dnech v ČR stále nejsem myšlenkami a srdcem naplno v tom našem kraji. Není se co divit, tato dovolená zdaleka nebyla „jen“ plážovka, a i když jsem to zakleté místo zvolila i právě proto, že „tady bude kam chodit a na co se dívat“, na místě jsme pak nestíhali vše vstřebávat, domýšlet..Město Rhodos je hustá směs historická, kulturní, duchovní..byli tu snad všichni – kromě Řeků Féničané, Alexandr Veliký, Peršané, vystřídalo se období byzantské, křižácké výpravy, rytířský řád Johanitů, dlouhé období turecké vlády (za jejich nadvlády tu žili společně relativně v klidu křesťané, muslimové a Židé). Po staletí se tu bojovalo, občas do toho všeho přišlo zemětřesení. (My ale tušíme, kdo to tu celou dobu řídí a monitoruje .)********

Vždyť třeba hned první den – po nočním dojezdu na hotel ráno vstáváme a vyrážíme na náš 1.průzkumný klus podél pobřeží – oslněni jasným slunkem, průzračným vzduchem a vůní mořeee, běžíme po chodníčkách nad plážemi (s menším zklamáním zjišťuji, že na rozdíl od Itálie tu se po pláži fakt běhat nedá), vyhlížíme, kam později vyrazit na koupání, oňucháváme moře v euforii – ty jooo, jsme tady, hlava to teprve začíná zpracovávat, nadšení těch, kteří necestují tak často, jak by chtěli, a přiletí si sem z Ostravy za 2 a půl hod, je převeliké. Po vydatné a dlouhé snídani se shodujeme, že půjdeme nejdříve na obchůzku blízkého přístavu – opačným směrem než jsme ráno běželi. Vzduch je stále příjemně svěží, slunko ostré a chladivý vítr, to je ono. S údivem a nadšením suchozemců kráčíme přístavním korzem a nevíme, kam se dívat dříve- moře,lodě, hradní středověké zdi ,nad nimi vyčuhující mešity,na silnici živo –plno aut, motorek,mopedů, občas živo i na chodníku. Během pobytu si musíme zvyknout, že místní běžně s motorkami na chodníky zajíždějí a také si postupně všímáme, že helmy tu nosí hlavně policisté a turisté. Jsme na Balkáně a tak trochu už v Asii, to vše si uvědomujeme během našeho 10denního pobytu mnohokrát.

Jdeme po hlavním molu směrem k majáku, který býval středověkou pevností, obdivujeme velké a elegantní lodě a podle vlajek poznáváme země, hele Austrálie, Finsko.. a začínáme svět vnímat trochu jinýma očima. Maják na vrchu pevnosti-poloostrova (může mít ostrov poloostrov?), po kamenných schodech se dá vstoupit do pevnostního prostoru, rozhlížíme se malým „nádvořím“ a vstupujeme do jediných dveří , slyšíme hudbu a nějaké hlasy, jdeme do tmy, pološera, chvíli nechápavě hledíme – pár lavic, uprostřed je ve vitríně nasvětlený model pevnosti a za ním promítací plátno, běží nějaký film, cosi jako částečně hraný dokument, sedneme si jakože na chvilku, je tu příjemný chládek. Film je řecký, s anglickými titulky, postupně nás vtahuje, brzy ale končí, přišli jsme na závěr. Zůstáváme, film začíná znovu a nevěřícně hledíme – to je nářez, tak úžasně zpracovaný filmový dokument se sugestivním komentářem, skvělou a působivou muzikou..jsem snad nikdy neviděla. Dozvídáme se historii místa, kde sedíme, historii téhle malé pevnosti, která byla kdysi tak důležitá v obraně města. Postavená v 15.století za časů Velmistra Zacosty, v 16.st. vydržela dlouhé útoky Turků, obránci (především rytíři řádu Johanitů-pestrá mezinárodní směs) odolali obrovské přesile.. o několik let později při dalším masivním a nekonečném tureckém obléhání byli poraženi. Zajímavé – prý jim turecký vítězný paša nabídl vysoké funkce a možnost zůstat na Rhodosu , odmítli a přesunuli se na Krétu a později na Maltu. Film trvá asi 20min, vycházíme ven na slunko, mezi lidi, kočky a přístavem se pomalu vracíme zpět, jdeme na pláž a hurá do vln Egejského moře

Jsme na špici ostrova, na západní straně máme moře Egejské – většinou více rozfoukané a na východní Středozemní. Sedíme na vyhřátých kamínkách a hledíme přes vodu na vzdálené hory, shodujeme se, že to už musí být Turecko, co jiného. Později se dovídáme, že turecké pobřeží je odsud cca 20km, vlastně se těm Turkům není co divit, že se tu na dlouho usadili, kde je Řecko, Evropa??dalekooo. Turci tu vládli až do začátku 20.století, při pozdějších procházkách a turistickém joggingu (tak jsem nazvala naše ranní běhání) ve Starém městě (od našeho hotelu asi 1km) je to zcela jasné-mešita, kostel, který byl kdysi kostel, pak mešita teď už zas kostel a další mešity, asi v půlce pobytu nacházíme jedinou místní synagogu. Nebylo to jednoduché, z průvodce-výborně napsaného- víme, že je tu i židovská čtvrť se synagogou a jednoho večera ji konečně najdeme – schovanou v úzké uličce mezi ostatními domky. Zavřeno. Nápis nám sděluje, že se můžeme přijít podívat mezi 10.-15.h, samozřejmě kromě sobot. Původně jich tu bylo 6, na konci války při bombardování (kousek od přístavu) přežila jen jedna.

Ranní běhání –spíše rychlejší průzkumná turistika- je nádhera a radost, skoro každé ráno vstáváme kolem 7.h, pak i dříve, otepluje se. Hned 2.den navrhuji skvělý cíl – Monte Smith – kopec nad městem, kde jsou pozůstatky starověkých chrámů, malý amfiteátr, stadión, tedy místní akropolis. Syn nadšeně souhlasí a tak ráno vybíháme s plánkem v kapse, s pitím opět podél západního pobřeží, a pak hurá nahoru. Raději se ještě ptáme dvou místních, zda máme dobrý směr, nevěřícně se ujišťují, že tam chceme opravdu běžet, prý je to hodně prudký kopec…pomalinku klušeme táhlým stoupáním a za chvíli na dálku vidíme vršek starověkých sloupů, stadionek, široké schodiště, mobilem fotím syna, jak vybíhá nahoru a je z toho skvělý snímek, jsme u starověkých ruin, s nádherným výhledem na celý záliv. Je před 8.hod, jsme tu sami, jen dole vidíme přicházet chlapíka se psem, úžasný klid, úžasný pocit. Mlčky pomalu scházíme dolů a všímáme si, že je tu i cosi jako pokladna a malá místnost s výstavou. Chceme stihnout v klidu snídani a tak si říkáme, že si sem výběh ještě jednou zopakujeme a výstavu si prohlédneme- je otevřeno, nikde nikdo, vstupné se vybírá asi až později. Městem sbíháme dolů, zase kočky, viď a hurá na „švédské“-řecké stoly.

Umíš si představit, že by tě teď odvezli do Osvětimi?, zeptá se mě syn při slunění na pláži. Neumím a to asi ani nejde – zkuste si to představit, že si tu v klidu žijete se svou rodinou a najednou se ocitnete v tom nejhorším Mordoru, jaký se dá vymyslet. Vyslechli jsme si ten příběh při návštěvě synagogy, kvůli které jsme se do Starého města vypravili později dopoledne. Přišli jsme tam zároveň s americko-kanadskou skupinkou turistů, kteří tam šli zřejmě též cíleně. Ve vstupu se nás ptal místní průvodce-rabi – odkud jsme, aby nám mohl dát informační letáček. Czech Republic , but English is ok for us. Opravdu jsme měla příjemný pocit, že jsem to mohla takto říct a mohli jsme se přidat k anglicky mluvícím, jazyky otvírají svět. A tak jsme usedli v nejstarší řecké synagoze (16.st.) a zaposlouchali se do anglického vyprávění učitele v důchodu, jehož mateřštinou je francouzština, většinu času žije v Africe- v Kongu, kde se narodil a v létě působí zde jako průvodce. V Rhodosu, protože tu prožila mládí jeho maminka, která byla mezi těmi 151 z více než 1600 místních Židů, kteří přežili Osvětim. Skoro nikdo se sem nevrátil – někteří odešli do Ameriky, nebo Afriky. Samozřejmě jsme ohledně této doby nečekali žádnou selanku, no ale..když to posloucháte přímo v místě, prohlédnete si v synagoze malé muzeum s fotkami lidí, kteří tam žili, chodíte stejnými uličkami, dozvíte se, že do r. 1943 tu vládla tehdy fašistická Itálie a byl klid – místní Židé nemuseli nosit hvězdy, netušili o koncentrácích. Pak přišli Němci se svou disciplínou, důsledností, a v červenci 1944 je všechny naložili na lodě, odvezli do Atén, vlaky do Osvětimi, cesta prý trvala několik týdnů..Vyšli jsme se synem ven na místní upravený a slunkem zalitý dvoreček a hleděli na vystavené seznamy jmen obětí.

A tak zas zpět do současnosti, považujme si toho, co máme a co všechno můžeme. A nezapomínejme. Motáme se uličkami, hlavní trasy jsou plné turistů, obchůdků, restaurací, a když nás to unavuje, dá se uhnout do bočních a klidných uliček. Už se tu trochu orientujeme, první procházku jsme hustě probloudili,(a vyšli u druhého moře) ale stejně pravidelně, skoro pokaždé, když do staré části dorazíme, přijdeme k naší oblíbené kašně se sovou – je na jednom z hlavních, rušných náměstí. Je naše oblíbená, bo jsme u ní byli nejméně desetkrát, aniž bychom chtěli. Staré město –původní město Rhodos bylo postavené ve 4.st.př.n.l., cíleně a promyšleně, v té tobě už tu existovalo několik jiných – třeba Lindos.

Je to další vyhledávané místo, krásné a atraktivní už jen tou polohou – v zálivu a nad městečkem plném nízkých bílých domků je zdálky vidět opevnění hradu a samozřejmě akropolis. Odoláme nabídce naší CK – půldenní výlet z Rhodosu na Lindos busem (vzdálenost 50–60km) za 28 eur/1 os  a při špacíru přístavem si vybereme od zdejších neúnavných lodních prodejců. Se sympatickou „agentkou“ se domlouváme na tzv. open ticket – zaplatím zálohu za oba –5eur a zbytek (celá cena za jednoho je 15eur  ) doplatíme až při odjezdu na výlet. Kdykoliv během našeho pobytu, odplouvá se v 9h, po prohlídce Lindosu při cestě zpět je zastávka v jedné z krásných zátok na vykoupání a v 18h příjezd zpět. Tak nějak jsem si to vymýšlela nad mapou, že by to byla moc fajná kombinace.

Vyplouváme, krásné slunné ráno, vítr pofukuje, vzduch je průzračný a všichni nahoře na palubě sledujeme, jak se pomalu vzdalujeme městu, díváme se na hradby, lodě, věže kostelů a mešit, my s foťáky se snažíme o ty nej,nej záběry…after you, řekne mi s úsměvem jedna mladá dáma, když se obě pokoušíme zachytit cosi, co zachytit nejde. Stejně jako na plážích a v centru města jsou i zde lingvistické hody, s Matějem si všímáme, jaké národnosti se zde sešly – Japonci, Rusi – mladá, příjemná dvojice, Němci a pak je tu větší skupina podivně chrčící,jako by zrovna spolkli rybí kost – shodujeme se na holandštině. Plavba trvá přes dvě hodiny a jako vždy si to užívám, hledím na pobřeží, otevřené moře, do nekonečna. A také odpočívám, od předchozího dne u mě propuklo cosi jako nachlazení – doufám, že to je jen reakce na plavání pod vodou. Jde se na bar, v rámci léčení je dobré si dát cosi zdravého. Ceny jsou zde příznivé, levnější než na souši, hezký zvyk. I když mi syn objednává maličkou metaxu „tiny metaxa“, vysmátý barman mi dá pořádného panáka (za 3eura- výrazně lepší než nosní kapky, které mi předchozí večer nabízela lékárnice – 10eur za ně chtěla, tož to nee). Tuhle léčbu si tedy hezky vychutnávám, hledím do všech odstínů modré a vzpomínám na krásnou úvahu K.Čapka v jedné z jeho cestopisných knížek o moři a o tom, jak nám Čechům chybí – nejen kvůli koupání. Zamýšlel se tehdy nad rozdíly mezi národy přímořskými a tím naším usazeným v kotlině, kde tak často chybí nadhled, volnost, otevřenost..čerstvý vzduch. Po výšlapu na hrad a procházce městem si dopřejeme oběd s výhledem na tu nádheru kolem a zároveň vyslechneme dialog číšníka s mladou dvojicí sedící nedaleko nás- Odkud jste? Jste Angličané? – Ne, to ne. My jsme z Walesu. Plujeme zpět, zastavujeme kousek od proslulé zátoky Anthony Quinna. Vykoupání v průzračné vodě je jako třešinka na dortu. Vracíme se, končí další krásný den.

Máme v plánu ještě jednou zopakovat výběh ke starověkým ruinám nad městem a též si tam prohlédnout tu výstavku, Matějovi se ale ráno nechce a tak vyrážím sama. Měním trasu – předpokládám, že k akropolis spolu poběžíme další den a klušu opět směr Staré město, a opět si užívám tu nejkrásnější, voňavou část letního dne, kdy je ještě všude klid a potkám více koček než lidí. Proběhnu přístavem a branou do široké a měkké cesty hradního příkopu, je tu ticho, potkám 2–3 běžce, občas zastavím a fotím. Po chvíli zabočím do městských ulic, uhýbám z těch hlavních a běžím, nevím kam ..hele galerie, tu jsme byli, vbíhám do úzkých uliček, nikde nikdo, ticho, to jsem zvědavá, kam se dostanu, tu to nepoznávám, běžím dlouhou,úúúzkou ulicí, je tu zatuchlý vzduch a začínám mít stísněný pocit, nevidím, kam to vede dál – najednou mi bleskne hlavou praštěná, ale zcela zřetelná představa, že na konci téhle nekonečné uličky vběhnu rovnou do středověku. Pomooc, tam já nechci, honem pryč, v 1.možné odbočce uhýbám a dostávám se k prostornější a udržovanější části ..náměstíčko a hele tamhle je brána, přístav a lidi a hurá za Matýskem a na snídani,uf.

Koupání, plavání v krásné azurové vodě, polospánek, četba na pláži a hraní s kamínky – návrat do dětství. Odpoledne si dopřejeme siestu a nikam se nehrneme, máme dovolenou. Je horko, opravdové léto. Vstáváme v 6.30, vyrážíme směr starověk, po 7.h jsme nahoře, akropolis, dole se leskne moře nasvícené ranním slunkem, prozpěvují ptáci. Sejdeme ke stadiónu a jdeme doprostřed, prohlížíme si ten prostor kolem a pomalu pokračujeme k malé budově s výstavou. Je opět otevřeno, potkáme se jen s paní, která tu zalévá květiny – kaliméra – dobrý den –a jdeme dovnitř. Přehledná a srozumitelná malá výstava nejen o tomto místě, dočteme se také o výchově mladých mužů, o pravidelném sportování, závodění, zápasech, o řeckém ideálu. A cestou zpět, dolů do města rozjímáme, kde to vše zůstalo..ideál člověka –rovnováha duše a těla. Kočky to vše opět pozorují a tváří se, že to ony jsou tu doma a dovolí nám kolem sebe projít.

A užijte si pěkný večer, přeje mi mladý prodavač s úsměvem, kupuju v místním obchodě naproti hotelu láhev vína a za mnou stojí syn se sušenkami a ovocem– svačinkou na zítra. Tož to jo, s úsměvem se loučíme a já si vzpomínám na další knížku- Italské prázdniny od J.Wericha. Cestoval tenkrát se svou dospělou dcerou a okolí je ne vždy vnímalo jako otce a dceru. No což  Nu což, všechno jednou končí, teda tu by se ještě dalo vydržet a nebo pokračovat někam dál – třeba do Itálie, začít od jihu Sicilií,hmmm. Poslední den, odlet máme až pozdě večer, ještě statečně plážujeme, duše už ale lehce smutní, nám se odsud fakt nechce..odpoledne se jdeme rozloučit s přístavem, potkáváme naši agentku, která nás opět vesele zdraví a říká nám, ať tu zůstaneme – stay here..- jdeme k pevnosti, jako první den, podíváme se znovu na ten úžasný film-dokument, který teď vnímáme ve větších souvislostech. Aku – zůstává mi v paměti tohle řecké slovo, anglicky listen, česky poslouchej, nebo spíše naslouchej, aku.. Kočky, hned při prvním výběhu doma za Ostravou kolem řeky Opavy si vzpomenu na ty jiné kočky, když potkám několik našich – všechny se schovávají a utíkají..

Shalom uvracha! Mir a požehnání. Tak zní starý židovský pozdrav.