Asi měsíc před Hrbem mne totálně zachvátila panika. Nic moc naběháno, kopce žádné. Já a turistika? Vždy jsme vyráželi pouze tam, kde byla lanovka. A třeba 500 m od parkoviště k lanovce se nám zdálo dosti daleko. Takže mé nohy prostě kopce neznaly. A já uvažovala, že Hrby vzdám, neb na to prostě nemám ani natrénováno, ani fyzické předpoklady.
Jsem spíše malá než vysoká a spíše kulatá, než špičatá. Už jsem chtěla dát na Ksichtoknížku info, že prodávám registraci na Valašský Hrb trať 15 km, když jsem si písmenkovala s kamarádem, který mi během chvilky vysvětlil, že větší prohra je závod vzdát předem, než ho dokončit po limitu. A rozepsal mi tréninky. A já zabrala. Běhala jsem své pětky, šestky, o víkendu deset, jednou se mi podařilo 12 km s výběhem na jediný hradecký kopec. V hlavě mi stále svítil semafor a na něm 15 km.
Časem mne někdo upozornil, že sice registrace je na 15 km, ale v horách je to reálných 18 km. Ještě v autě, při cestě na závod, jsem zkoušela kamarádky ukecat, že bych byla zaručeně lepší fanynka, než závodnice…a málem mě vysadily. A už jsme na střední Bečvě, v nádherné přírodě, v rekreačním domku a máme pěkný předzávodní večer.
Už to, že jsem dorazila do Beskyd v sukni a zlatých balerínách, nenechalo některé na pochybách, že Hanka a hory k sobě moc nejde. Večer jsem ustála, v noci toho moc nenaspala, ráno mi kamarádka uvařila zdravou ovesnou kaši a šlo se na věc. Parkoviště, bus a pak měl být výšlap asi 1,5 km. Ale náhle se objevil stříbrný vůz a v něm řidič Vlastík, který nás 17 Báječných žen v běhu vyvezl až na místo startu. Nová setkání, objímání, focení.
Pak jsme si šly vyzvednout pytle na věci do úschovny a vtipkovaly, jak po nich budeme ty kopce v tom blátíčku sjíždět. To už na nás někteří malounko nevěřícně koukali, co jsme vlastně zač. Toaleta, není papír a cizí běžkyně se s námi rozdělila o svůj a ještě pronesla milou větu: „Vidím na startovkách Báječné ženy v běhu a tak jsem ráda, že vás poznávám osobně“. A jdeme fandit padesátkám.
Zamáváme všem těm neskutečným borcům, co se vydávají na trať dlouhou 50 km (ve výsledku to bylo 53 km) a hlavně našim třem statečným zástupkyním. Půlhodina pryč a jdou třicítky. Opět máváme a povzbuzujeme na startu. V tom se dozvídáme, že naše trasa vlastně nebude těch 15 (reálných 18), ale vlastně reálných 20 km, neboť z technických důvodů (kvůli velkému bahnu) se musela občerstvovačka a naše otočka posunout.
Organizátoři nám to dali odhlasovat, budiž jim to ke cti, ale pro nás, kteří šli na horský závod poprvé se rázem jinak sluníčkové nebe zatáhlo…. Přiznám se, že mi hlavou problesklo – Hanko, to nedáš! Ale už se jde na start, moje parťačka Ewička stále samý úsměv, naši báječní fanoušci Evka a Leoš už jsou nachystaní na focení a vybíháme.
První kilometry šly neskutečně hladce, sama sebe jsem nepoznávala, vše jsme poctivě běžely, jen prudší stoupání rychle vycházely, Ewička hlídala čas, neb jsme prostě chtěly doběhnout do limitu. Až přišel devátý km a já měla žízeň a pořád vyhlížela otočku. Prostě hlava byla naprogramovaná, že na devátém budeme v půlce. To už běželi proti nám první třicítky, my jsme fandily jim, oni nám, bylo to fajn, přátelská atmosféra.
V botě nabrané bahno, noha mi přijde těžší a těžší. Dobíhám k dalšímu hlubokému bahnu, na chvíli se zarazím a v tom mi proti běžící třicítka podává svoji dlouhou ruku a říká: „Poběž zlato“. Musím se pousmát nad tím oslovením, ale díky němu jsem hned za gazelu a hbitě to přeskočím, poděkuji a mažu dál. Když už mi Ewička hlásí desátý km a otočka stále nikde, tak začínám být naštvaná a pěkně nadávám.
V tom běží proti běžec a volá na mě: „Nejsi náhodou Hanka Sirová?“ Vykulím oči a kývu, co mi síly stačí, volám: „Odkud mě znáš?“ On se zaculí, a že z netu. A už je fuč, rychlík jeden. Aspoň mě to přemýšlení nad tím, kdo to mohl být, chvíli zabavilo a je tady 11,3 km a občerstvovačka.
Trošku jsem je sprdla, že tohle teda není deset, ale co už teď nadělám, honem se napít, fotka a běžíme zpátky. Do patnáctého km pohoda. Opravdu jsem si užívala krajinku, střídání do kopečka a z kopečka (ano, název tohoto závodu je zasloužený) a kilometry ubíhaly.
Předbíhali nás i první padesátky, my se jim s úctou klidily z cesty a povzbuzovaly je. Do osmnáctého to šlo. Sice čas už se horšil, ale stále to vypadalo na dokončení v absolutně nečekaném čase. Pak přišla krize. Kyčle, ledviny, kotníky, puchýře na noze (uznávám, že moje silniční boty na tento závod byly nevhodné).
Poslední 3 km už jsem se hodně trápila. Ewičku začala bolet kyčel, takže mně se sice dobře běželo z kopce, ale ona trpěla. Já naopak trpěla do kopce. A pak se objevili báječní Eva a Leoš, kteří plni energie s námi střídavě doběhli – došli zbytek té trasy. A už jsme slyšeli moderátora a cíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííl!
Ano, zvládly jsme s Ewičkou neplánovaných 22,6 km (a 16 min pod limitem, takže naše mise byla úspěšně dokončena). Mrzelo mě, že síly na konci došly a že tělo absolutně odmítalo poslušnost, takové křeče jsem do té doby nezažila. Ale nebudu se rouhat a děkuji moc za tu možnost užít si tento závod a dorazit bez zranění do cíle! Pořadatelům nakonec musíme poděkovat, že máme s Ewičkou v nohách svůj první neplánovaný půlmaraton.
Už teď se těšíme na třetí ročník Valašských Hrbů v roce 2015. A já uvažuji, že si pořídím trail boty a zkusím další závody v přírodě, neb jsem zjistila, že mě to prostě baví. Také koketuji s myšlenkou na Jesenický půlmaraton. Je až v srpnu, tak bych měla něco natrénovat :-)
P.S. děkuji moc úžasné parťačce Ewičce Ohlídalové i přátelům na trati (Mirce, Martině, Lence, Jolče, Janince, Hance, Víťovi, Janě, Magdě a dalším), všem co mi fandili na dálku a věřili mi, že svůj bláznivý nápad zdárně proměním ve skutečnost.
P.P.S. V cíli jsem potkala i toho, co mě zná z netu. Zná mě jako autorku článků na Bezva běhu. Tak tohle mne moc potěšilo! Nechápala jsem, jak mě mohl poznat, prý si prostě obličeje pamatuje. Tímto Richarda moc zdravím.
