Na vrchol Králického Sněžníku se nejrychleji vyšplhal polský vrchař Andrzej Dlugosz z RMD Montrail v čase 59:05. Jakub Bajza startující za AK Asics Kroměříž si doběhl pro skvělé druhé místo – 59:43 a třetí trochu překvapivě skončil Ondřej Horák z týmu X-AIR Ostrava (1:00:08).
Ženám vládla tentokrát Táňa Metelková z BK Říčany, která zvítězila s časem 1:07:54. Pavla Schorná (TJ Maratónstav Úpice) se musela spokojit až s druhým místem – 1:09:05. Třetí pak doběhla Marta Fenclová z AC Pardubice (1:10:25).
POŘADATELÉ SE OPĚT VYTÁHLI
12. ročník závodu Cena firmy ISCAREX Dolní Morava – Králický Sněžník je tradičně zařazen do MARATONSTAV Českého poháru 2011 v běhu do vrchu a ISCAREX poháru 2011.
Dokonalou organizaci s perfektním zázemím včetně bohatého doprovodného programu zajišťují obětaví pořadatelé z ISCAREX, s.r.o. a ČTBK ISCAREX Česká Třebová ve sportovním Areálu snů Dolní Morava.
Letos jim ale počasí připravilo hodně zatěžkávací zkoušku. Po páteční bouřce s větrnými poryvy vzalo téměř veškeré zařízení připravené pro vyhlašování vítězů a pro zázemí závodníků za své a všichni dobrovolníci, kteří na přípravě závodu pracovali, se museli vrhnout znovu do práce, aby s velkým nasazením a obrovským úsilím znovu vše pro zdárný průběh celé velké sportovní akce připravili. Jinak by snad ani závod nemohl proběhnout.
Za to jim patří neskonalý dík všech závodníků.
CO ČEKALO ODVÁŽLIVCE, KTEŘÍ SE VYDALI ZDOLAT KRÁLIČÁK?
Náročná trasa závodu, která vede od místního obecního úřadu, start je v 644 metrech nad mořem, má cíl na vrcholu Králického Sněžníku, ten už je 1423 metrů nad mořem.
Během 13 km délky závodu musíte tedy překonat 963 metrů stoupání a věřte, že je to ale po čertech znát. Přesto je stále více odvážlivců, kteří se rozhodli vyzkoušet, co to s nimi udělá a co ještě dokážou zvládnout a hlavně snést.
Teď se ovšem nebavím o těch elitních borcích, pro které je to opravdu denní chleba, ale spíš o těch běžcích, kteří si přijedou do Dolní Moravy jen vychutnat skvělou atmosféru závodu, nádhernou přírodu a hlavně však adrenalin z toho, že to dokázali.
JAK TO VIDĚLI ZÁVODNÍCI NA ŠPICI
„Začal jsem rozumněji a nesnažil se to přehnat, jako minulý týden v Janských Lázních, kde jsem se pěkně vytrápil,“ tvrdil Jakub Bajza. „A je vidět, že se to vyplatilo. Neměl jsem na trati výraznější problém a jsem s výkonem hlavně v druhé půli docela spokojený.“
Ondra Horák se jen lišácky usmíval: „Tady je to o zkušenostech a proto jsem si hlídal jen začátek závodu, abych neměl velkou ztrátu a v závěrečné pasáži v prudkém stoupání a na kamenech jsem už doma. Tam jsem už věděl, že to dnes bude dobré.“
Také Táňa Metelková byla po závodě docela dobře naladěná: „Já se snažím každý závod běžet naplno, a když tam nejsou ženy, se kterými bych mohla závodit, tak se pustím do souboje i s muži. Nahrazuji tím kvalitní tréninky a nemám žádný problém takto závodit každý týden. Dnes jsem sice na trati měla trošku problém po kolizi, ale pak už jsem chytla správný rytmus a šlo to skoro samo.“
I ředitel a hlavní organizátor závodu Honza Šimůnek se dostal nahoru na vrchol, ale dole při vyhlašování vítězů mi pak přiznal: „Když jsem viděl včera, co se tu přehnalo, málem mě z toho trefilo, ale podařilo se nám to dát do pořádku a nakonec se to všechno povedlo. Tak to za tu práci stálo a mám z toho radost, i když už jsem z toho všeho pořádně utahaný.“
STÁLO TO ZA TO
Mým jednoznačným cílem bylo letos poprvé v životě vyběhnout, ale opravdu vyběhnout, bez toho, že bych na trati někde přešel do chůze, až na vrchol a zároveň pohlídat alespoň dokud to bude možné Marii Hynštovou, aby podala výkon, na který opravdu má.
Začali jsme proto velmi vlažně a vychutnávali si spíš krásy přírody než nějaký ostrý běh. Perfektně značená trať pěkně odsýpala. Každý kilometr přesně označený jsem si odmáčkl na stopkách a tak bylo jasné, že se opravdu nevrháme vstříc bezhlavě nějakému šílenému dobrodružství, které by skončilo svozem horskou službou a případným rychlým odvozem na jednotku intenzívní péče.
Nevadily nám ani úseky, kde bouřka na trati zanechal stopy v podobě rozbahněných úseků a potom při závěrečném stoupání od 9 km ani proudy tekoucí vody přímo pod nohama.
Bohužel mé plány vzaly za své kolem 8 kilometru, kdy Marie v postupně zvedající se závěrečné fázi závodu na kamenech po trati zpomalila tak, že bych už nemohl běžet, proto jsem ji musel nechat na pospas jejímu osudu a jen doufat, že udrží velmi dobré umístění ve své kategorii.
Já se pak vydal vpřed coby lidský kamzík a skákal nahoru, jak to šlo. Musím přiznat, že díky té opravdu volné předchozí fázi závodu jsem měl překvapivě dost sil a neměl jsem žádný problém, kterého jsem se obával před startem.
Proto bylo pro mě neskutečně úžasným zážitkem v klidu předbíhat borce, co zřejmě tempo přepálili a užívat si radosti z nádherného prostředí a neuvěřitelného pohledu na okolní panoráma. To umocnil pak i pohled z vrcholu Králického Sněžníku na překrásné přírodní scenérie plně ozářené poledním sluncem.
A tak mi nezbylo říct si, asi jako všichni, co se dostali nahoru: „Stálo to za to.“
Všem pořadatelům a dobrovolníkům patří znovu velký dík, protože takový druhý závod u nás snad není a je dobře, že se již letos po dvanácté konal a příští rok určitě konat bude zase.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.
