Třetí rok se v rámci projektu Czech Marathon Hopes osmnáctiletá dvojčata Anežka a o pět minut mladší Eliška Drahotovy krok za krokem tlačí mezi vytrvaleckou elitu. Oblékají reprezentační dresy, honí rekordy. Pořád ještě v chůzi i běhu, ale také cyklistice a triatlonu.
Na co se teď chystáte, dámy?
Anežka: Půlmaraton v Praze, ten je nejdřív, to je první cíl sezony. Pak se uvidí dál, chystám se na juniorské mistrovství světa.
Eliška: Já taky. V Praze pak poběžíme ještě v maratonské štafetě v květnu.
Na jaký čas to vidíte?
Anežka: Úplně přesně to neplánuju. Nejlíp mi zatím sedí asi ta trojka, v teple jsem běžela i pětku, na O2 Grand Prix v Praze mě docela potěšila i desítka. Hlavně chci půlmaraton rozběhnout pozvolna a stupňovaně. Zatím jsem běžela dvakrát a vždycky to přepálila. Kolem 1:16 by to jít mělo. Doufám, že sama sebe příjemně překvapím. Trojku v hale jsem dala po těžkých soustředěních za 9:30 úplně v klidu.
Eliška: Nedávám si před sebe konkrétní čas, 1:20 bych ale snad mohla.
A dál, pořád kombinovat více sportů, disciplín?
Anežka: Ano, protože nechci nikoho zklamat. Po zážitku z večerní Prahy je ale asi právě ta desítka zážitkově to nejvíc.
Jenže prosadit se v ní skutečně do špičky zase bude asi ze všeho nejtěžší?
Anežka: V chůzi vládnou Rusky, k nim je blíž. V běhu zůstávám pořád evropská běžkyně za velkou řadou afrických.
Eliška: Šance prosadit se v běhu je menší. Ale já mám postupné cíle a právě v běhu zase můžu poskočit nejvýš. V cyklistice už budeme v ženské kategorii a tam to bude taky hodně obtížné.
Co znamenají z pohledu volby specializace dva roky do olympiády v Riu?
Anežka: Pořád se zlepšujeme ve všem. Teď se ještě není potřeba zaměřit jen na jednu věc.
Eliška: Hlavně, aby se nám vyhýbala zranění.
Opravdu se dá do olympijské sezony připravit vrcholně ze všeobecné vytrvalosti pro více sportů?
Anežka: Ještě rok si můžeme budovat odrazový můstek. Pak poslední už olympijskou sezonu se věnovat jedné disciplíně, nejspíš chůzi. A jednu sezonu po olympiádě zase pro změnu běhům. Mezi dospělými už je třeba si dát aspoň na rok prioritu.
Na druhou stranu opravdu kvalitní podmínky vám asi může nabídnout jen profesionální cyklistická stáj, ne?
Anežka: Dostali jsme teď ten nejlepší materiál. Ale věnovat se prioritně cyklistice by znamenalo nestíhat atletiku, dospělá cyklistika sebere opravdu strašně moc času.
Eliška: Pořád ale neříkáme ne. Ale třeba triatlon už má tak krátkou sezonu, že se nedá stihnout připravit se pořádně ani na důležité závody. Samotná cyklistika nám sedí víc.
Jak tedy skládáte trénink, v čem se dají hledat největší rezervy?
Anežka: V technice běhu. Vždyť my skoro neběháme, jen klušeme. Většinu tréninků chodíme. Tělo si ale pamatuje techniku, těžiště zůstává v jedné rovině, i chůze je pro běh přínosná.
Tréninku věnujete až témě neuvěřitelných tisíc hodin ročně, pořád vás to ještě baví?
Anežka: Moc. Nedokážu si představit, že by dělala takhle něco, co by mě nebavilo.
Eliška: Samozřejmě ale že při bolavých trénincích to zas taková zábava vždycky není.
Lépe se to snáší ve skupině, že?
Anežka: Připravují se s námi čtyři kluci od dvaceti do dvaadvaceti. Myslím, že to je přínosné pro obě strany.
Eliška: Jednou jsme byly na soustředění samy a taky to nebylo špatný.
A psychicky, nejste někdy unavené, resp. na sebe nabroušené?
Anežka: Ti lidé se okolo nás mění, takže ani ne. Teď se někdy připojila mladší skupinka se Zuzkou Schindlerovou, jde to.
Eliška: Ve větší skupině se snažíme jeden před druhým vytáhnout, funguje to. V Jilemnici bychom těžko dali dohromady skupinu výkonnostně stejně připravených holek. Jezdil s námi na kole i Karel Hník (člen profistáje Etixx/Ihned, pozn. red.), sice už měl vždycky něco za sebou, ale šlo to a pomohlo nám to.
Umíte si představit vydat se na delší časový úsek přípravy do Afriky, běžecké Mekky, třeba přímo do keňského Rift Valley?
Eliška: Těch závazků doma je hodně. A tam by se dalo opravdu jen běhat, těžko bychom tam našly tak všestranné zázemí jako tady, jak jsme zvyklé.
Anežka: Teď je na to ještě brzy. Ale jsme rády, že ta možnost pro případnou kvalitní běžeckou přípravu existuje.
Zatím tedy podmínky členek projektu adidas RunCzech Czech Marathon Hopes vyhovují?
Eliška: Nemůžeme si je vynachválit. Máme šanci na kvalitní starty, potkat se s elitními atlety, získat zkušenosti.
Anežka: Jeden keňský manažer nám říkal, jaké jsme skvělé běžecké somatotypy… Jsme rády za možnost být v kontaktu s těmi nejlepšími.
Na české půdě ještě musíte předstihnout o generaci starší čtyřicátnice Kamínkovou a Sekyrovou.
Anežka: Na desítce jsem byla moc ráda, že se mi podařilo Péťu (Kamínkovou) předběhnout. Na půlmaratonu je ještě znát zkušenost i léty nasbíraná vytrvalost. Ta se jen tak neztrácí, tam to ještě chvíli potrvá.
Kam si až stavíte běžecké cíle – na maraton?
Anežka: Ano, to je nejvíc. I když trenér mi vždycky píše, že mi steeple sedí nejvíc.
Eliška: Maraton i půlmaraton, desítku spíš asi jen na dráze.
A časy?
Anežka: Nechci zůstat jednou z davu. Nedokážu ho říct, ale český rekord Aleny Peterkové bych ráda překonala. To byl můj vzor, to je moje motivace.
Eliška: Pokud vydrží zdraví, může to jít pořád líp a líp.
