Přiběhl jsem na start…,,Další prosím''…a, to bude startér…
,,Nemám pro Vás dobrou zprávu.Biopsie prokázala karciom""
Nemůžu se nadechnout Nevím co říct.V děsivém tichu se začínají bořit všechny mé plány. Asi jako každý, kdo zažil podobnou situaci, se ptám ,,Proč já!? Co jsem dělal špatně? Co bude dál???"
Něco končí, něco začíná?
Běhám už více jak padesát let, ale opravdu aktivně nějakých sedm-osm. V roce 1976 mně při sledování televize uchvátil maraton na Olympiádě v Montrealu a věděl jsem, že chci jednou tu magickou vzdálenost uběhnout. Jenže ouha. Takové rozhodnutí na prahu puberty? Roky běží a co já? První lásky. První diskoteky. A taky první cigaro, sklenička jabčáku a kde ty loňské plány jsou! Ovšem při každé další Olympiádě jsem maraton musel vidět (jindy to stejně nedávali) Jenže vidět, neznamenalo začít trénovat, i když jsem sportoval vlastně celý život. Ale s bludným názorem že ,,běhá kdo nemá na pořádné kolo"" maraton neuběhneš. Na druhou stranu jsem byl na startu obrovského boomu závodu horských kol. Jenže mi pomalu docházelo, že Maraton horských kol není žádný maraton i když máš kolo třeba za sto tisíc. A jako ,,správný" začínající běžec jsem ze startu začal přímo s přípravou na maraton, a to samosebou na ten největší-Pražský. Naštěstí jsem chytil angínu ještě dříve, než jsem se stačil přihlasit a tak jsem získal další rok na přípravu navíc.
Namachrovaný jsem se postavil na start patnáctého ročníku Pražského maratonu a kdo tu vzdálenost někdy běžel, asi tuší, jak rychle mi spadl hřebínek. Slovy klasika : V první polovině trati jsem se cítil jako orel…ve druhé jako naprostý debil! Do cíle jsem se sice dostal, ale běh už to nejspiš nebyl.Ale ten pocit…pocit že jsem v cíli… adrenalín se mísí s endorfiny.Takže z původního plánu, splnit si sen ,,uběhnout" maraton a vratit se pokorně ke kolu, se vyvinula, jak už to bývá, závislost. Zavislost po každém kilometru větší a větší.
Běh je asi ten nejsvobodnější pohyb , který nám příroda dala a kdo mu podlehne, jen těžko si odvykne. A tak jsem se postupně začal účastnit i závodů na kratších tratích, Za rok další Pražský a pak taky, jako správný patriot,padesátý Ostravský, taky nějaké desítky, půlmaratony a dnes už srdcovku- Běh na Lysou horu.
Ač zřejmý tragéd, jsem se závod od závodu zlepšoval, najednou jsem skoro nevěděl co je nachlazení, prostě radost a pohoda.Tak nějak jsem se proběhal do roku 2013. Výkony začali stagnovat, časy nic moc, po maratonu lehčí zánět šlach. Ale běhal jsem, když to šlo, pořád dál a dál.
Bylo léto. Modrý slunečný den a po ránu ideální podmínky pro můj oblíbený desetikilometrový běh podél řeky Odry. Natěšený, se sluchátky v uších, připojený na mp3 v mobilu, začínám ukrajovat první kilometr. Takových dobrých deset dní jsem neběžel a tak jsem si to skutečně užíval. V hlavě začal mnohým známý čistící proces. Rocková muzika udávala rytmus běhu…najednou hudba ztichla zazvonil telefon… jak mě tu našli…handsfree automaticky spojilo hovor. Ze sluchátek se ozvala zdravotní sestra od moji obvodní lékařky. Před dvěma dny jsem byl v rámci preventivky na odběru krve a paní doktorka se mnou chce mluvit. Zastavil jsem, nebudu přece do telefonu funět. Dozvěděl jsem se, že výsledky krve jsou dobré, jen hladina jakéhosi ,,prostatického antigenu" je mírně vyšší a nemusí to nic znamenat, ale že se mám raději stavit,že mě pošle k urologovi.
No fajn! Otočil jsem se na patě a chůzi se vydal zpátky domů. Proboha co to je? Copak já mám nějaké problémy? Pěkně mě to rozhodilo, ale ani zdaleka, ani v tom nejhorším snu, jsem nemohl tušit, jak se právě v této chvíli, v těch pár vteřinách, začíná markantně měnit celý můj dosavadní život. A nevěděl jsem to ještě dlouho.
Doma mi google našel nějaké informace, ovšem moudrý jsem z toho nebyl. Nedávalo mi to tak nějak smysl. Uvidím, co na to řekne doktor.
Urolog mě vlastně uklidnil. Hladina je jen mírně zvyšená, tak uvidíme co nám řekne další odběr za tři měsíce.Považoval jsem to za dobrou zprávu. Ač mírná nejistota přetrvávala, začal jsem běhat ještě více a z větší chutí. Za par týdnů jsem běžel Půlmaraton Moravským krasem a běžlo se mi opravdu super. Možná poprvé v tom roce jsem měl v cíli fakt dobrý pocit. Mimochodem je to jeden z nejhezčích závodu u nás.
Proběhal jsem požadované tři měsíce, cítil jsem se skvěle. Žádné zdravotní problémy a přesto že jsem začal věřit, že mi nic nenajdou a šlo o náhodnou anomálii, začal jsem se podvědomě tak nějak o sebe víc starat. Zdravější strava, více zeleniny, méně piva… Koncem listopadu přišel očekávaný odběr a za týden výsledky. V den mých narozenin dostávám nechtěný dárek. Krevní test vyšel sice líp, ale není to ono. Byla mi doporučena biopsie. Poprvé jsem měl pocit, že jsem na konci. Kolik mám ještě dní, Co bude…Odpoledne jsem obběhl od půlmaratonu svůj nejdelší běh a nechtěl jsem vůbec aby skončil.
Jak už to bývá, čas otupí hrany, člověk se zase zklidní. Hodiny jsem strávil na internetu a moje povědomí o ryze můžských nemocích prostaty se velice prohloubilo. Přešli vánoce, Nový rok, běhání i neběhání… čekání na další level. V celé té nejistotě a strachu mě neskutečně podporovala moje krásná žena. Vlévala mi do žil optimismus, rozháněla splíny Cítil jsem a cítím její obrovskou podporu.
Biopsie! Zákrok sice skutečně nepříjemný, ale skoro nebolestivý. Nápor asi hlavně na psychiku, už jen ten způsob provedení není nic, o co by kdokoliv stál. A potom zase to čekání. Další čas nejistoty. Nejistoty kterou zahání zase běhání, univerzální čistič hlavy. Běhání a hlavně moje opora, moje žena.
Tak je tu den D. A ted´ pro výsledky. Čekárna.Čekání. Čas běží. Ordinace. Zasmušilá tvář lékaře.
,,Nemám pro Vás dobrou zprávu. Biopsie prokázala karciom"
