Ve 26. ročníku Běhu na Lysou horu vyhrál Tomáš Blaha /AK Kroměříž/, který zdolal 8,4 km dlouhou trať s převýšením 704 metrů vedenou po účelové komunikaci Českých radiokomunikací v čase 37:33. V ženách nezaváhala Jana Pechková /TJ Maratonstav Úpice/, ta vyšplhala nahoru za 45:49. Druhý skončil mezi muži letošní vytrvalecký objev sezóny David Pelíšek /AK Olomouc/ a třetí potom známý maratonec Jiří Žák z TJ Nového Města na Moravě. U žen doběhla druhá Petra Pastorová /MK Seitl Ostrava/ a třetí Kateřina Bluchová /AK Kroměříž/.
Závod byl součástí MARATONSTAV Českého poháru v bězích do vrchu pro rok 2011 EURO BESKYD CUPU a zároveň i mistrovstvím Moravy a Slezska. Uspořádal jej tradičně atletický oddíl TJ Jäkl Karviná ve spolupráci se Statutárním městem Karviná, Horskou službou Beskydy a Krajským SVČ JUVENTUS Karviná. Projekt je rovněž spolufinancován Evropskou unií.
KAM V SOBOTU NA ZÁVODY ?
Když jsem se rozhodl z nedostatku jiných závodních příležitostí vyrazit zase po několika letech na běh do vrchu, netušil jsem, co nás čeká na Lysé hoře za peklo.
Po příjezdu na start to všechno vypadalo ještě přijatelně, i když jsme asi dvakrát cestou zmokli. Ale v autě, to se nepočítá.
Nesnáším závody odpoledne. Mám z toho rozhozený celý režim stravování a moje návyky z ranního běhání se s tím nemohou ztotožnit. Taky to tak vypadalo.
Tradiční střevní problémy při takovém pozdním termínu, křeče v břichu a hrůza pomyslet jen o tom, že bych měl zdolat takový kopec. Ovšem na Lysé jsem ještě nebyl, tak rozhodnutí bylo jednoznačné.
Odklušu to a poběžím celý závod s Marií Hynštovou. Zlé jazyky, nebudu jmenovat které, konstatovaly, že jsem se jí rozhodl otrávit závod svými připomínkami, ale já to viděl jinak. Ona snad taky, ale nepřiznala to :-)
Již před startovní čárou jsem tušil, že to nedopadne dobře. Oblékl jsem si jen tílko a trenky jako ostatní vrchařští vlci a myslel si, že se po trati zahřeji. Měl mě varovat letmý ranní pohled na webkameru z Lysé hory. Nevaroval. Po výstřelu nám zmizeli nejlepší okamžitě z dohledu a já se začal věnovat svému úkolu.
Překvapivě nám to docela šlapalo. Bohužel jen asi do čtvrtého kilometru. Pak se začalo ochlazovat a bylo zle. Nejdříve mi zmodraly prsty jako bych byl kovaný šlechtic.
Pak se mi přestaly hýbat ve stále houstnoucí mlze ruce a nohy začínaly podezřele fialovět :-)
To ovšem nebyl konec. Další kilometry jsem už nějak přestal vnímat a soustředil se na to, abych si z drkotajících zubů nevytřepal všechny plomby. Je to teď sakra drahé.
A vrchol té prokleté hory pořád nikde. Pak mi začala zamrzat voda v koleni a já hned kulhal jako hrabě de Peirac blahé paměti.
TIP: Čtěte také LYSÁ HORA PŘIVÍTALA BĚŽCE MLHOU A CHLADEM
„Mlha přede mnou mlha za mnou, kde to sakra jsme,“ zuřivě jsem ze sebe vyrazil poslední slova, co se mi podařila procedit z mrazem zkřivené huby: „Já myslel, že 30. července by mělo vrcholit léto a ne přicházet blesková doba ledová.“
No abych to zkrátil, podařilo se mi nakonec dosáhnout vrcholu, ale nevím ani jak. A taky s kým :-)
Nějaká dobrá duše mi za cílem podávala vak s mým oblečením. Moc dobře jsem věděl, proč jsem si se startovním číslem k němu přivázal dole i jméno. Jenže mé omrzlé ruky už nereagovaly.
„Tak nějak umírali na Aljašce hrdinové Jacka Londona,“ pomyslel jsem si, sedl na jakési dřevo a čekal na smrt. Jenže pak přiběhla nějaká osoba, fakt nevím kdo, oblékla mě a začala strkat z kopce dolů.
„Nikam nejdu, nechte mě tady umřít,“ zasyčel jsem a zkusil si nalít ledovou vodu do úst.
To mě dorazilo úplně. Začal jsem se klepat jako topol osika a doufal v rychlé vysvobození. Nepřišlo.
Jen mě čekala šílená neskutečně dlouhá cesta dolů k autu. Bez řečí. Ani nálada, ani chuť a ani síla.
Kolem čtvrtého kilometru jsem konečně trochu roztál a zařval vzteky: „Kde to teplo je?“
„To už letos bylo,“ v poklidu odvětila znatelně spokojenější Marie Hynštová, neboť se hřála v čepičce a rukavicích.
„Přestaň kecat a jdeme,“ a táhla mě na vodítku za sebou jako zpráskaného psa.
Asi mi s velkou chutí vracela to, co jsem ji říkal, pokud jsem mohl ještě mluvit, cestou nahoru.
Nedalo se bránit.
Už začínám chápat, co znamená heslo na Lysacupu: „Poznej svůj limit.“
V životě mě tam už nikdo nikdy nedostane. Není nad teplé kopečky v mé rodné Drahanské vrchovině :-)
A NEJLEPŠÍ UTEKLI I PŘI VYHLAŠOVÁNÍ VÍTĚZŮ
Jen Tomáš Blaha na mě zavolal, když mě míjel cestou ze stupňů: „Zaběhl jsem si na této trati osobák, tak jsem spokojený.“
„V posledních kilometrech se mi Tomáš utrhl. Už jsem ho neudržel, ale jinak se mi běželo celou trať docela dobře,“ konstatoval David Pelíšek.
A Petra Pastorová se mi se svým indiánským úsměvem svěřila: „Bolí mě koleno. A docela pořádně. Nevěděla jsem, jestli to půjde, proto jsem celkem spokojená.“
A chcete slyšet perličku na závěr: „Čím větší zima tím líp. Dal jsem osobák skoro o 4 minuty.“ Že nevíte, kdo to řekl? Pepa Šitka. Jel s námi v autě, a to když prohlásil, tak jsem málem naboural :-)
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.
