Psi jsou krásná a hodná stvoření. Někdy dělají jen haf, ale občas se rozhodnou udělat i raf.

Běžíte si klidně po chodníku a najednou po vás vystartuje pes. Často i ten na vodítku.

Netušíte, zda je to odrostlejší štěně, junior či dospělý pes. Nevyznáte se v tom. Nejste pejskař.

Kousne vás nebo ne?

V daný okamžik to nevíte. Ale předpokládáte spíš tu horší variantu.

Páníček to ví vždycky: „Nebojte, on nekouše.“

90% pejskařů vám to řekne ex post, jen těch 10% ohleduplnějších vás upozorní předem. Musíte dát ale včas najevo, že se bojíte.

O tom, že někteří běžci mají z napadení psem oprávněné obavy, jsme se dozvěděli z naší facebookové stránky Ligy 100:

Markéta Hrnčálová:

„Dnes jsem vyběhla po náročném pracovním dni do nádherného slunečného a teplého dne, abych si pročistila hlavu. Na druhém kilometru, těsně na kraji města jsem proti sobě viděla postarší dvojici s pitbulteriérem. Neuvázaným. Vzpomněla jsem si, jak po mě před dvěma dny pri běhu opět skákal neuvázaný pes.“

„Páníčkům to bylo fuk. Ano, chtěl si jen hrát, ale v první chvíli jsem se samozřejmě lekla, že mě chce napadnout. A ta dvojice s bojovým psem bez vodítka byla onou pověstnou poslední kapkou. Sundala jsem sluchátka, zastavit jsem musela tak jako tak a slušně požádala, zda by si psa příště mohli uvázat. Tím jsem rozběhla úplně zbytečný rozhovor.“

Já: „Můžete si toho psa příště prosím přivázat?"

Pán: „Jsme za městem.“

Já (potlačuji v sobě tendence dohadovat se o hranicích města a o vyhlášce, u které si nejsem jistá přesným zněním):

„Ano, ale vidíte, že proti vám běží pes, tak ho můzete přece přivázat. Jak mám vědět, jestli mě třeba nekousne?“

Pán: „Ten vám nic neudělá, klidně běžte…“

Já: „Ale to já přece nemůžu vědět a nemám právě nejlepší zkušenosti. Navíc pokud poběžím, tím spíš mě pes případně napadne.“

Pán: „No tak neběhejte!“

(Po této poslední větě jsem to vzdala a vztekle běžela dál…)

Martina Mendrek:

„Přesně proto do lesa sama nechodím. A to ho máme hned za domem. Mám taky špatné zkušenosti, ale majitelům je to z 95% jedno. Málokdo si psa zavolá a alespoň chytí, než člověk proběhne.“

„Mám pořád panickou hrůzu ze psů. Je to pro mě fakt trauma, když běží proti mě pes bez náhubku. To přebíhám ulice, pak v lese zastavím a stojím, dokud si ho páníček neodchytí. Holt český národ je neponaučitelný. Bohužel.“

Pavel Kuráň:

„Klasika, zažil jsem to mnohokrát. Proto jsem v podstatě „antipejskař“. O psích exkrementech všude kolem nás se radši ani nevyjadřuji, to by bylo na román.“

Ivana Klix / Bavorsko:

„Mně jednou jeden pejskař řekl, že já taky běhám volně, tak proč by nemohli běhat volně jeho psi. Povídám, že já nekoušu a on na to, že jeho psi také nekoušou (jen po mně trochu skákali). Jinak zkušenosti mám velmi špatné. Mého přítele kousl pes jednou při běhání a jednou při jízdě na kole. Bylo to do prudkého kopce, takže pes měl výhodu, vyběhl z lesa, kousl ho do lýtka a zase zmizel. Lýtko krvácelo a z lesa jsme slyšeli jen ženský hlas, který volal svého miláčka: „Arco!“

Lenka Střelbová:

„Já se tedy přiznám, že bývám na střídačku na obou stranách – jednou pejskař, jednou běžec. A vím, jak je nepříjemné, když se mi cizí pes motá pod nohy (z ničeho jiného nějak strach nemám). Když jsem za pejskaře, taky tu svou hafici pouštím a snažím se jí vysvětlit (má 5 měsíců), že nesmí každého vítat a že každý si s ní nechce hrát. A když už se zdá, že to chápe a za běžcem se 10× nerozeběhne, ten jedenáctý se jí strašně zalíbí a jde se prostě pomazlit. A já běžím jako blázen za ní a omlouvám se a omlouvám se.“

„Ono je to o toleranci na obou stranách. Vidím sama, že spousta psů je absolutně nevychovaných (většina těch „malých uňafaných zmetků“), ale prosím, neházejte nás do jednoho pytle.“

„A ještě maličkost na obranu těch „zodpovědnějších“ pejskařů. Je spousta lidí, kteří když vidí štěně, udělají „Ťuťu ňuňu pejsku, ty jsi kráááásnej pojď ke mě“ a aniž by se zeptali, na psa sahají. To se pak štěněti špatně vysvětluje, že nesmí.“

Kristýna Lenomarová:

„Osobně taky nic proti psům a chápu i pejskaře, ale bohužel do toho psa prostě nikdo nevidí, mnohdy ani ten pejskař ne. A pokud je to prostranství, kde lze očekávat přítomnost jiných lidí, neřkuli dětí, tak by se podle toho měli chovat. Protože když jednou to dítě napadne, tak je mi úplně jedno, jestli do té doby 100× nikomu nic neudělal.“

Pepa Rajče:

„Taky přidám názor. Předem říkám, že mám psy rád a taky rád běhám. Tudíž to vidím ze dvou stran. A někteří rádoby páni svých psů by potřebovali dostat do huby nebo aspoň pár facek.“

„S bývalou přítelkyní jsme měli dobrmanku a celkem slušně vychovanou. Nechali jsme ji pobíhat na volno po trávníku v parku, nebo šli i na volno po chodníku. Proč ne. Ale stačilo říct „u nohy“ a pes byl jak přilepenej k noze a i tak, pokud někdo běžel, dítě na odrážedle, nebo někdo, kdo se psovi evidentně nelíbil, nebo se nelíbil pes té osobě, tak na vodítko, chytit za obojek. A pokud se šlo jinam, tak na vodítku plus náhubek.“

„Byl to velký pes, dělal obrany, měl výchovu, ale je potřeba mít 100% jistotu. Nebudete chodit přece s odjištěnou a namířenou zbraní. Chce to odpovědně. Jen pejskař ví, že je to miláček, ale pro ostatní je to potencionální nebezpečí.“

„Pokud pes poslechne na slovo a jeho pán přemýšlí, je ohleduplný k okolí a předvídá, je riziko průseru dost malý a všechny strany jsou spokojený. A protože jsem taky běžec, mám pár zkušeností a bohužel špatných z té druhé. Jako to, že na mě vylítnul nějaký malý smeták nebo jezevčík od babky, který mi prokousl termáče (zjistil jsem až doma), to jsem přešel pár slovy a vyčítavým pohledem a běžel si svoje.“

„Běhám většinou kolem 5:30h ráno přes Letnou. A je to tak půl roku zpátky, co jsem ve tmě běžel po chodníku a přiřítil se boxer a začal na mě dorážet, vrčet a štěkat. Tak jsem se zastavil, díval se na něj, vyndal jsem sluchátka a koukal, kdo si ho zavolá. Paní se teda konečně uráčela, neřešil jsem, uběhnu 100 metrů a znova. Řekl jsem jí, ať si ho dá na vodítko. Druhý den se situace opakovala takřka stejně. Tak jsem jí už razantněji řekl, ať si ho dá na vodítko pokud ho neovládne a že ještě jednou, zavoláme k tomu policii. Stalo se to za týden potřetí a bohužel jsem zrovna běžel do práce a nemohl jsem přijít pozdě. Tak jsem jí aspoň sjel nas*aným vysvětlením a ujistil ji, že příště se budu bránit aktivně a s tou policií že to myslím vážně.“

„Proč policii? Paní jsem se snažil vysvětlit, že pes je v zásadě použitelný jako zbraň. Je to jako střílet do davu a doufat, že nikoho netrefí. A pokud mě bude její pes ohrožovat, budu to považovat za útok na mě. Počítám, že by se o půl šesté ráno taky necítila dobře, kdybych k ní zezadu přiběhl a začal po ní řvát mávajíc teleskopem, že jí ten obličej rozbiju. Považuju oboje za ekvivalent. Hrozba jako hrozba, věc jako věc, zbraň jako zbraň. Myslím že by to paní určitě jako hrozbu považovala.“

„Násilí nemám rád, rozhodně nikoho nechci nabádat řešit to takto, ale pokud mě někdo ohrožuje… Pokud si to učesáte, máte možná argument na to, jak pejskařovi vysvětlit věc z druhé strany a co tím, že si psa neumí ohlídat vlastně dělá a co může svým nezodpovědným chováním způsobit.“