Tak jsem v rámci Lysacupu přece jenom dostala „opravný termín“ pro noční závod. Koleno mi nedovolilo jít předvánoční noční etapu z Ostravice – žel. přejezdu .Druhá šance se ale vyskytla 2.2. Pěkné datum, že? I trasa vypadala lákavě. Pořadatelé ji na poslední chvíli změnili – šlo se od Rajské Boudy přes Korýtko, kolem hotelu Bezruč – už konečně vím, co je to ten HANG!!!!!! J a pak pořád nahoru a vzhůru přes sjezdovku na samotný vrchol J
Start byl stanoven na 17:00 hodin. Je poznat, že je na Hromnice o hodinu více, protože i když jsem byla vybavena čelovkou, první dva kilometry k hotelu Bezruč jsem ji vůbec nepotřebovala.
Nesmíte se mi smát, ale vážně jsem se bála, že zabloudím. Proto jsem kromě čelovky byla vybavena náhradní čelovkou a podrobnou mapou. Ale hlavně jsem si domluvila parťačku. Katka 25. ledna absolvovala LH 24 a tak jsem se domnívala, že 2. 2. nebude mít závodní ambice a dáme to spolu „na pohodu“. Ve dvou se totiž bloudí lépe.
Taktiku jsem měla dá se říci tradiční – co bude po rovince, to běžet, do kopce svižně jít, pomáhat si holemi a proti držkopádu po umrzlém povrchu se jistit botkami s hřeby. Sem tam prohodit pár vět s Katkou, nebýt poslední, v Kameňáku se převlíct do suchého trička, zapláchnout únavu Radegastem a hurá dolů a domů.
No byla to nádhera. Setmělo se, svítily hvězdy a protože bylo jasno, cestou jsem se kochala výhledy na světly ozářený Frýdlant, Čeladnou, Frýdek – Místek. Smogovou clonu v té tmě vidět nebylo.
Vzpomněla jsem si na rok 1995, kdy jsem v létě byla na takové dobrodružné výpravě v Albánii. Tehdy jsme vyjeli do nějakého národního parku za Tiranou a z nejvyššího kopce v noci pozorovali „letecké pohledy“ na albánskou metropoli. Vida, člověk se štrachá někam na Balkán, aby zjistil, že podobně hezkou čumendu má v podstatě za rohem.
Příroda si letos dělá co chce. Takže ani tuto neděli se sníh nekonal. Sem tam nějaké zmrazky na cestě. Teplota nad nulou, alespoň pocitově. Náročná pro mě byla jenom závěrečná sjezdovka. Byla téměř souvisle pokrytá ledem a rozfučel se vítr. Jenomže už bylo vidět světýlko. A nebyla to perníková chaloupka, ale vysílač na Lysé Hoře. A věděla jsem, že kde je světýlko, tam je Luďa, Vlaďka a „pípač“ a cíl J
V Kameńáku to tradičně žilo. A pařilo. Ó jak já litovala, že jsem pro tentokrát řidič. Denisa totiž vyhrála v ženách a navíc je v nominaci repre ve sky runningu, tak se slavilo. Kolik zelených zase padlo za vlast a na Denisu !!! A já jen nečinně přihlížela J a pomalu usrkávala nejlepší a nejzdravější ionťák na světě (říká můj praktický lékař) . Bohužel jen malý a desetistupňový J.
A pak už jen následovala cesta dolů. Nechtěly jsme s Katkou riskovat po zamrzlé sjezdovce, proto jsme zvolily bezpečnou trasu po červené značce na Lukšinec a pak po žluté do Malenovic. Tuhle volbu učinilo více lysacupistů, takže jsme se v lese nebáli vlka nic. Cestou dolů jsme celou „prodrbaly“, fakt se nám pusa nezavřela. Ale i z hovorů nás bolely nohy – bavily jsme se totiž o různých závodech, o horách, o běhání, o úrazech, o hubnutí, o dietách, o cestě na Island a tak J J J.
Já jsem šťastná, že mám ty hory. Já jsem šťastná, že už můžu běhat. Samým štěstím jsem v neděli večer ani usnout nemohla. Dokonale jsem si proprala hlavu a všechny trable se alespoň na chvíli vytratily. Ještě máme před sebou tři lysacupové etapy, to je BEZVA BEZVA BEZVA, ještě bude příležitost nadopovat se endorfiny.
P.S. Nakonec jsme s Katkou trošinečku bloudily. Cca 3 minuty. Málem jsme totiž cestou dolů přehlédli odbočku na žlutou značku.
P.S.2 Pane doktore přes kolena. Jestli ještě stále čtete můj blog, zodpovědně prohlašuji, že dolů to neběhám!!!
