Začalo to úplně nevinně… Kamarádka Ewička z Prostějova mi napsala: Hani, co si dát takový malý závod v krásné přírodě? Jsem pro každou legraci a vzhledem k tomu, že naše poslední akce (dvoudenní tah po pražských obchodech a barech) dopadla na výbornou, tak jsem jí to odkývala.
Po týdnu mi napsala, zda už jsem přihlášená, že se to plní. Dobrá, dobrá…
Sedla jsem ke compu, hodila do googlu Valašský hrb. Vykouklo na mě, že to spadá mezi extrémní závody. Cože? Čtu dál…trať vedena po hřebenech Beskydských vrchů. Pravdou je, že z Beskyd znám akorát písničku o černookém bačovi. Nikdy jsem tuto část naší překrásné země nenavštívila, takže premiéra.
Doposud jsem neuběhla ani těch 15 km v kuse. Dokonce jsem v životě neběžela do kopce, neb v Hradci kopce prostě nemáme. Popravdě, jeden, dva, by se tady našly, ale já se jim cíleně vyhýbám a maskuji to tím, že mám ráda vodu a proto běhám podél řeky. Tohle je pro oplácanou Hanku trošku sebevražda.
Volám sportovnímu kamarádovi: „Hele, chci se přihlásit na tenhle závod, co myslíš?“
Jeho reakce: „Hanko!? Tam si nestopneš taxi, ale budeš se muset do toho cíle dostat po svých. Ani žádný přítel na telefonu, Ti nepomůže!“.
Další kamarád to glosoval, že si mám uvědomit, že už mi není třicet. Já na to, že je jedno, zda mi je třicet nebo pětatřicet.
Zkrabatil čelo a připomněl mi, že mi už ani těch pětatřicet není. A co moji drazí rodičové?
Ti se chytli za hlavu a prý ať nepočítám s tím, že budou za mnou někde k Beskydům jezdit na návštěvy do nemocnice, až si tam něco zlomím. Ať si vzpomenu, jak jsem se v osmi letech potloukla na túře v Krkonoších. Nevzpomínám si. Naštěstí.
Ale já už to kamarádce slíbila. Sliby se musí plnit. Tak jsem se zaregistrovala a mám startovní číslo 330. Líbí se mi. A také se mi líbí naše dohoda s Ewičkou, že od startu do cíle to prostě dáme spolu a na pohodu.
Zvolily jsme trasu 15 km, budeme se snažit dodržet časový limit 2:30 a v něm se ve zdraví dostat do cíle. A hlavně, nebudeme tam samy! Bude tam minimálně dvacet kamarádek ze sdružení Báječné ženy v běhu. Už teď vím, že nás ty zkušenější na trase povzbudí, v cíli obejmou. Večer si gely a masti popůjčujeme, vzájemně odřeniny ošetříme a bolístky pofoukáme. A hlavně tenhle pro někoho možná bláznivý výlet pořádně oslavíme!
Takže vězte, že 31. 5. 2014 se Beskydy nebudou pouze zelenat, ale i modrat. A možná i červenat, neb nám to v těch našich klubových tričkách vážně moc sluší P.s. Od 1.2. jsem začala cílený trénink. Ale o tom zase až příště.
