„Je to rok, co jsem …“ Tak tuhle větu říkávám často. Jsem prý úplně ujetá na jubilea i datumy zdánlivě nevýznamné. Jsem prý v mnoha věcech mimozemšťan. Taky slýchám, že mám pevnou vůli. Někdy mám pocit, že mne různí lidé znají lépe než já sama.
A v tomhle rozpoložení mne v říjnu zastihla nabídka blogování. Naskočil mi tisíc vnitřních otázek. Mám do toho jít? Mám pokračovat ve veřejném obnažování své duše? A musím psát jen o běhání? Já už asi všechno řekla. Odpověď z redakce mi to neusnadnila: „Piš si, co chceš“. Hm, je to daleko, mám spoustu práce, pustila jsem to z hlavy. Ejhle, nabídka se vrátila a zrovna v době, kdy bilancuji víc než na Silvestra.
Dnes je mi totiž 46 let. Narozeniny prožívám a slavím a užívám si je. Za dob mých rodičů už by mne dospělé děti oslovovaly babičko a každou chvíli by mi nenápadně svěřily své ratolesti. Místo toho mi vyrábí transparenty „lanovka“ a chodí mi fandit na maraton.
V očích mnohých jsem hlavně běžkyně, přestože běhání je jen kousek mého života. Neběhám ještě ani dva roky. Jsem však šiřitel informací a popisuji tedy radost z běhu, ze setkávání, z božských pocitů v cíli. Píšu a mluvím o běhu často a získávám pro něho další nadšence. I autor doprovodné fotografie se mnou nechal lapit. A nebyl jediný. Rozběhala jsem rodinu a vím, že i další se rozběhnou. Jen to ještě nevědí a já je nenutím. Každý svého života strůjce, jen si na trase často kladu otázku: „Proč se dobrovolně ochuzují o tyhle krásné pocity?“.
Od minulých narozenin jsem prožila rok nabitý událostmi. Zachránila si manželství, zaběhla dva maratony a potkala spoustu lidí. Dobrých i protivných. A chci vám o tom psát. Nečekejte třeskutou legraci, tu moc neovládám. A nelekejte se, pokud jste mi blízcí. Vložím do psaní tolik autorské licence, kolik mi jí příroda nadělila. A jestli se poznáte vy sami? To dopředu netuším. Ale bez vás neumím žít. Jsem životní vytrvalec, ale zároveň týmový hráč.
Před lety mi napsala Simona Monyová, že rozhodně nemám přestat psát, ale nepsat o žijících lidech. Že je to nebezpečné. Sama to bohužel nezvládla a už nám nic nenapíše. Pokud někdy napíšu knihu, což je můj dlouholetý šprým, budou dvě z postav jmenovat Simona a Monika. Vítejte v lanovčině světě – pojedeme nahoru a dolů, tak jak jde život…
