Nazdar! Stále čtu články o tom, jak je běhání zdravé, příjemné, neodmyslitelné, blahodárné a kdo ví, co ještě. Ale pozor! Jsem důchodce! A důchodce má povinnost na všechno nadávat, být neustále mrzutý, nespokojený a soustavně naštvaný. A tak vám teď povím, co mě na běhání, a nejen na běhání, pořádně štve.
Ráno se probudím a zjistím, že paprsky slunečního zdroje se marně pokoušejí probít vrstvou kalného ovzduší našeho města. Vyhlásím zákaz vycházení a po týdenním samovězení zjišťuji tříkilovou nadváhu. Pak se probudím do rána ozdobeného sluncem a svěžím ovzduším, jdu si zaběhat, abych odstranil pocit střevní plnosti… a těžké nohy mě po pauze nechtějí poslouchat. A to mě štve.
Moje běžecká trasa vede lesoparkem, kolem polí a v závěru minu „učňák“. Míjím hloučky „studentů“ učňovského zařízení a hned se stávám zdrojem bujarého veselí i terčem posměšných poznámek. Reaguji: „Dej si džojnta blbečku.“ A hrdina dne si skutečně labužnicky zapálí ubalené cigárko a rázem mezi svými spoluučni stoupne v ceně. Ne, že bych mu jeho heroickou pozici záviděl, jen si říkám, že jednou třeba bude vychovávat svoje děti. A to mě štve.
Od roku 2007 jsem odběhnl již 95 etap fenomenálního běžeckého závodu nazvaného Lysacup. I do té minulé etapy jsem vložil veškerou svoji bejčí sílu, avšak co to, co to? Po dvou kilometrech si mě klidně předběhne mládežníček, tak asi metr a půl nad zemí. Říkám mu: „Kolik máš roků?“ „Dvanáct.“ „A tomu říkáš úcta k věku? Že se nestydíš předbíhat starce! Holomku jeden!“ Chlapec se jen usmál, zakmital nožkami a za chvíli byl v tahu. Takový dojemný a hořký život mám. A to mě štve.
V uplynulém roce jsem odběhnl několik městských závodů, většinou na deset kilometrů. Je příjemné, když vás diváci povzbuzují. Vždycky to posílí moje vnitřní hospodářství, někdy i zrychlím a předstírám, že mám ještě dostatek sil. Jenže se ve skupince diváků pokaždé najde nějaký ten smradlavý kuřák, který si neuvědomuje, jak je svému okolí a hlavně běžcům na trati nepříjemný. A to mě štve.
Stalo se tradicí, že se celá rodina, kromě mojí ženy, zúčastňujeme Silvestrovského běhu parkem, který je pak zakončen ohňostrojem a bujarým veselím. Vytýčená trať pro muže měří 800m, pro ženy pouze 300 metrů. U prezence jsem zjistil, že v kategorii seniorek je přihlášená pouze jedna žena, a tak jsem svoji drahou, jak ji familiérně nazývám, babku Velitelku přihlásil taky.
Hrubá slova a kletby se dlouho snášely na moji hlavu, protestní monolog nebral konce. Říkám jí: „Běhat každý den se sadou igelitek po obchodních řetězcích ti problém nedělá, teď ukaž, jak máš natrénováno.“
To mi snad ani nikdo neuvěří. Nakonec do temného parku odstartovala. Do cíle se přimotala asi tak za čtvrt hodiny a tvrdila, že se cestou ztratila. I tak byla druhá a na stupni vítězů dostala štangli salámu a šampus. Já jsem v silné konkurenci doběhl čtvrtý a v cíli jsem dostal napít čaje. A pak nemám být furt nasraný! Pardon, naštvaný.
