Zajímavou postavou běžecké scény je 29letá Lisa Stublić, letos za Ukrajinkou Hamera-Šmyrko druhá nejlepší maratonkyně Evropy. Teprve před třemi lety zanechala učitelské profese a začala naplno běhat.
Zítra se ukáže na desítce O2 Grand Prix Praha. „Nemůžu mluvit o čase, neboť neznám přesně trať. Bude to pro mě specifický závod v rámci přípravy, půjdu si svoje tempo,“ říká. Hned příští víkend ji čeká prestižní půlmaraton v Newcastlu a pak už speciální tréninkový blok před maratonem v New Yorku.
Cítíte se víc jako Američanka, nebo Chorvatka?
Můj otec je Chorvat, matka Italka, vyrostla jsem v New Yorku. V mé výchově, když jsem vyrůstala, se hodně projevily italské vlivy. Takže i teď, když žiju v Chorvatsku, kam jsem se vydala v rámci výměnného pobytu, který jsem si našla na internetu, cítím se pořád víc jako člen odlišné kultury.
Kde trávíte nejvíc času?
Na tréninkových kempech. (smích) Ale bydlím v Záhřebu.
Trénujete sama nebo ve skupině?
Záleží na fázích sezony. V objemové přípravě běháme s partou z mého klubu. Když se blíží můj hlavní závod, měsíc nebo dva předem, musím sama, protože mi už tam nikdo nestačí, co bych potřebovala. Jen někdy se mnou vyrazí trenér na kole (vede ji Slavko Petrović, držitel národního rekordu na 10 000 metrů, pozn. red.).
Jak těžké je pro vás prosadit se mezi africkými běžkyněmi přímo v královském maratonu?
Těžko jsem mohla mluvit o svých ambicích před prvním maratonem, ale běžela jsem pak 3:33 (v Berlíně 2010 překonala hned chorvatský rekord 21 let starý, pozn. red.). Řekla jsem si, že se bych za tři roky, ráda dostala na 3:25 (což dokázala v dubnu v Curychu 2:25:44, pozn. red.). Ale možná bych mohla běžet ještě rychleji, uvidíme.
Mezitím jste stihla mistrovství světa v Tegu i olympiádu v Londýně, skončila devátá na mistrovství Evropy v krosu. Chcete být maratonskou specialistkou, která se chystá na dva tři vrcholné podniky za rok? Anebo běhat dlouhé tratě různorodě s nadějí na více úspěchů?
Nejlíp mi vyhovuje maratonský trénink a proto se na něj chci soustředit. To je můj hlavní cíl.
Kam až míříte na olympiádu do Ria 2014?
Tak daleko ještě neplánuju. Ráda bych se ukázala na mistrovství Evropy v příštím roce.
Jak si sestavujete závodní program?
Na konci sezony si sedneme s koučem a stanovíme hlavní cíl následujícího roku. A podle toho pak časem doplňujeme další závody.
Letos se chystáte na Newyorský maraton. Proslulý závod, doma… S jakými ambicemi?
Pro mě to znamená zcela jistě nervozitu připravit se na New York než na olympiádu. Tolik lidí mě tam bude sledovat! Zato na olympiádě nemůžu mít přehnaná očekávání.
Jak se uživí běžkyně vaší úrovně ve vašem regionu?
Mám nějaké sponzory, jde to. Mám všechno, co potřebuju. Dokud jsem působila jako učitelka, už jsem se nemohla běhání více věnovat.
Kdy jste vydělala víc, tehdy nebo teď?
Tenkrát to bylo snažší. Učila jsem dvě hodiny denně, měla jistý příjem a pak mohla běhat. Ale pak jsem nemohla sehnat práci. A tak jsem se v „krizi čtvrtiny života věku“ rozhodla přesídlit do Chorvatska. Nevím, co budu dělat v budoucnu. Ale mám už víc zkušeností jako běžkyně.
Česká naděje Anežka Drahotová sbírá vavříny v chůzi, výborně běhá a taky zdatně bojuje na tratích triatlonu nebo cyklistiky. Dá se to vůbec takhle skloubit dohromady, vy jste přece také kdysi plavala?
Opravdu? Ta je výborná… Já jen běhám. Jezdím trochu na kole, plavu, ale pouze asi dva týdny po skončení sezony, když mám prázdniny.
Závodila jste za Columbijskou univerzitu. Co ještě stihnete?
Studovala jsem tam hudbu. Hraju na flétnu.
Jako „minstrel“ Ian Anderson z Jethro Tull?
To ne, spíš klasiku.
Autorem rozhovoru je Tomáš Nohejl, sportovní novinář, běžec, triatlonista, lyžař atd., a majitel komunikační agentury. Baví ho cestovat za sportem a poznávat zajímavé lidi, prostě „být u toho“, kde se něco děje a vzniká.
