Poznání i sportovní výkon, tudíž dvojnásobný zážitek najdete na nové trati horského půlmaratonu na Lipně. Přesně za takovým se tam příští sobotu vydá i jeden z nejlepších českých vrchařů Jan Havlíček.

„Pojedeme s celou rodinou. Ještě jsme tam nebyli. Já se proběhnu, obě naše malé holky se rádi koupou, užijeme si výlet,“ říká před startem třetího dílu letošního Salomon Trail Running Cupu.

Takže žádná vědecká příprava, studování trasy, ladění závodní strategie?

To ne, jen jsem zvědavej, co mě čeká. Nikdy jsem tam neběžel. Přilákalo mě to, že se trať oproti loňsku protáhla. Převýšení není tak veliký, mohlo by to být moc pěkný. Opravdu nevím, co čekat. Stezku korunami stromů znám z televize a obrázků. To se poběží až nahoru?

Jasně, až k nebi… Můžeš pozvat další zážitkové běžce.

Myslím, že pro ně může platit to samé, co pro mě, vydat se na výlet, hezky se proběhnout. Takhle jsem si to vždycky říkal, že bych to rád dělal, kdybych nebyl závodník. Nejraději ultratraily v horách, klidně sto kilometrů, to by se mi líbilo. Pětka někde na silnici by mě nebavila.

Teď jsi se vrhnul na nejnáročnější vrchařskou disciplínu, skyrunning. Tam mají přímo v pravidlech parametry, nejméně 2000 metrů převýšení na závod, 30% stoupání… Jak si to vychutnáváš?

Vždycky mě zajímá něco nového poznat. Anebo pak dobře obsazený závod s dobrou konkurencí, to je výzva. Teď mě ale opravdu nejvíc baví skyrunning. Pořád jste opravdu v horách, hodně vysoko. Teď Dolomiten skyrace v Canazei, to se nedá srovnat s ničím.

V čem hlavně?

Byl to asi nejhezčí závod, co jsem kdy šel. Až do výšky kolem tří tisíc metrů, moc pěkný a zábavný. Takhle jsem si to vždycky představoval. Až úplně na vrchol, přes sněhová pole, to by běžcům do vrchu ani nedovolili. Evropa obvykle končívá někde v půli kopce u lanovky. Tady sněhové cesty, to by se nedovolilo. V Anglii se asi bude běhat jinak, v bahně, ale těžký závody taky. A opakované sbíhání několika úseků, to je hodně náročný.

Jak se stíháš na takovou zátěž v domácích podmínkách připravit?

Jak mi to vyjde se zdravím a rodinou. Šel jsem letos jen dva skyrace a možná zvládnu ještě jeden. Mám bolavé koleno z Dolomit, spadl jsem a praštil se tam, co mě bolí už dlouho. Proto jsem musel další podnik odříct. Poslední závod je v říjnu v Itálii, snad se dám dohromady. A Dolomitenmanna v září půjdu určitě.

Za jaký tým?

Ještě nevím. Někam mě přidělí z asociace extrémních sportů.

Vinou termínové kolize jsi tak nestihl nedávné mistrovství světa v horském maratonu z Polska na Sněžku, kde byl Petr Pechek sedmý?

To bylo kvůli finále sky race, to bych byl býval nestihl. Ale stejně jsem se dva týdny jen belhal.

A co ti dovolí práce?

Dělám redaktora v univerzitním nakladatelství v Praze. Sice práce, co by šla z domova, bohužel tam musím sedět osm a půl hodiny. K tomu dojíždění domů do Svojetic u Říčan. Takže stíhám něco po večerech a o víkendech. Běhával jsem pětadvacet až třicet. Teď už ne, kolem dvaceti.

To stačí?

Já se taky sám divím, jak dlouho to ještě vydrží. Už se mi to ale táhne léta s kolenem. Doktoři mi říkají, že tam je degenerovaná chrupavka a že s tím nejde nic dělat. Stáčí se mi noha při došlapu, proto je víc opotřebované. Můžu jen pracovat na technice.

Na první pohled to vypadá, že by ti rovná silnice měla svědčit víc.

Na silnici nemám naběháno, abych šel dobře. A v horách mě to baví mnohem víc, nejsem víc zničený. Jen ty seběhy jsou nepříjemný, ale stojí mi to za to. Silnice mě nikdy tolik nebavila. A teď mě neláká běhat někde daleko za osobáky. Líbí se mi atmosféra v přírodě. Tady, když jsem upadl, se mě soupeři ptali, jestli jsem v phoodě. Na dráze by na mě spíš šlápli. To se mi nestalo, že by se mě někdo zeptal.

Zůstáváš členem Slavie Praha. Z nostalgie, nebo ještě za ně potíš krev?

Už ani ligu nechodím, jsou tam mladší kluci. Ale nemám důvod přestupovat. Možná za ně dám republiku do vrchu nebo přespoláky. Víc po mě nechtějí.

Mluvíš trošku melancholicky, jako bys to nejlepší už měl za sebou… Vzpomínáš na velké závody?

Někde jsem běžel dobře, ani jsem nevyhrál. Byl jsem druhý na Kraličáku za Magálem kdysi, já za ním dvacet vteřin, to jsou dodnes nejlepší časy, ani to tak nevypadá. A na umístění? Možná loňské jedenácté místo na Sierre-Zinal z poslední doby. Na Evropě do vrchu jsem byl nejlíp třináctý v Telfesu 2009 a srovnatelně na světě jedenadvacátý v Crans Montaně 2008. Tam jsem měl na víc, to mě mrzí.

Aspoň si teď můžeš dát v klidu v cíli pivo a kus masa.

Po závodě mám opravdu vždycky chuť na něco normálního. Před i při závodě je potřeba sladký. Ionťáky a gely. Pak by došlo a to je špatný. Jsem hubenej, mám to rychlý, stalo se mi to párkrát.

Salomon Trail Running Cup

VIDEO z trasy

Autorem reportáže je Tomáš Nohejl, sportovní novinář, běžec, triatlonista, lyžař atd., a majitel komunikační agentury. Baví ho cestovat za sportem a poznávat zajímavé lidi, prostě „být u toho“, kde se něco děje a vzniká.