Běh na Velký Javorník oslavil už pětadvacátiny, ale pro mne to byl ročník teprve druhý. Téměř nelišil od toho prvního, jen jsem věděla, do čeho jdu.
Pustila jsem se do terénu, který hodně připomíná trať z Visalají na Lysou horu. Je to jak se říká „běžecké“, s mnoha seběhy i rovnými úseky. Stoupání je celkem mírné, ale dlouhé, které na pár místech trošku překvapí.
Počasí bylo, dalo by se říci aprílové, podobné minulému roku, kdy se v době startu zatáhlo, a začal foukat chladný větřík. Během závodu sprchlo a já si v duchu klepala na čelo, proč mám tričko na převlečení kolem pasu a ne v autě, které všem vezlo věci na vrchol.
Závodu se účastní skupina mladých a nadějných běžců a běžkyň, kteří mi opravdu vytřeli zrak svými výkony. S jednou mladou holčinou běžíme ve stejném tempu skoro celý závod. Po každé když ji chci předběhnout tak zrychlí.
Dobrá taktika říkám si a zařazuji se zpět za ní. Až cedule 500 m do cíle mi do nohou instaluje pružiny a já se vrhám směle kupředu. Nahoře zjišťuji, že mé zlepšení z minulého roku je jen 50s. Čekala jsem lepší výkon, ale výběh mě bavil a dělal radost a to je pro mne nejdůležitější. V cíli jsem se cítila dobře a myslím, že nějaká rezerva ve mně asi ještě byla.
Největším lákadlem na vrcholu Velkého Javorníku je výhled z něj. Déšť ustal a s kamarádem se kocháme výhledy na ty Beskydské kopečky. Naše oči malují ve výhledu trasu závodu B7, který se nekompromisně blíží.
Dva dietní párečky dostáváme za sportovní výkon, které slupneme jako malinu. Ocitám se na bedně jako druhá ve své věkové kategorii.
Po ceremoniálu běžíme dolů a vychutnáváme si hezké počasí, které se najednou udělalo. Běh na Velký Javorník, který je součástí Saucony poháru je opravdu vydařená akce nejen svou tratí, ale příjemnou atmosférou a krásným prostředím, které Beskydy nabízí.
25. ročník napovídá, že je závod oblíbený. Minulý rok byla tato akce mým prvním závodem do vrchu vůbec a vřele doporučuji všem běžcům, kteří o běhu do vrchu uvažují. Trať je dlouhá 8,9 km a převýšení 580 m se na ní „skoro“ rozplyne.
