Po lednovém extrémním armádním závodě Winter Survival napříč Jeseníky a Zimní horské výzvě na 200 km z Krkonoš do Jeseníků, se minulý víkend v Jeseníkách opět sešli vyznavači ultra-trailových akcí. V Koutech nad Desnou se totiž konal další ročník Rock point Horské výzvy.
Početné pole nadšenců (318 dvojic) se na výjimečně náročnou trať vydalo v pátek 5. dubna půl hodiny před půlnocí. V hlavním závodě Long na 65 km startoval také Petr Bielčik s Martinem Dohnalem pod názvem LH Extreme Team a po strastiplném putování v hlubokém sněhu se do cíle dostali na 30. místě v úctyhodném čase 15:34 hod. Závod dokončilo pouze 128 dvojic!
Proč padla volba právě na tak dlouhý závod, který byl plánován na termín s poněkud nejistým počasím? Co vás dva lákalo na takových těžkých (ne)běžeckých podmínkách?
Petr Bielčik: Že se zúčastním tohoto závodu, jsem dopředu neplánoval. Spíše náhodou jsem se dostal na stránky závodu, přečetl si nějaké články a pomalu mě to začalo lákat. Potom jsem našel běžce, který k sobě sháněl parťáka, a bylo rozhodnuto!
Martin Dohnal: Rád se pohybuji na horách, proto mě tyto dlouhé závody lákají a hlavně mě moc baví. Počasí v době přihlašování na závod neřeším, účastním se za každých podmínek a čím jsou podmínky náročnější, tím je to větší výzva k dokončení.
Lze se vůbec na závod tohoto typu připravit? Co obnášel tvůj trénink a jak dlouho příprava trvala a jaký nejdelší běh nebo fyzickou aktivitu jsi v tréninku před závodem absolvoval?
P.B.: Po domluvě s parťákem, že do toho opravdu půjdeme, jsem se snažil naběhat v tréninku více km a běhat ještě více do kopců. To nebyl tak velký problém, protože bydlím v Orlických horách a běhám do práce na chatu na Suchém vrchu, která je v 1000 m.n.m. Přidal jsem k tomu i běžky a snažil se najet co nejvíc km. Nejdelší běžecké tréninky byly kolem 20 km, ale v těžkém terénu a vždy v lese ve sněhu.
M.D.: Na závody nemám žádnou speciální přípravu. Celoročně se snažím udržovat v kondici, takže ve volném čase hlavně běhám, chodím na hory, jezdím na kole. K běhání využívám okolních kopců, hlavně Lysé hory, Smrku a Prašivé. Letos jsem se poprvé účastnil seriálu závodů v běhu na Lysou horu – Lysa Cup, to byla vynikající průprava. Nejdelší běhy mi trvají okolo 90 –100 minut, přibližně tak dlouho trvá cesta z Ostravice na Lysou horu a zpátky dolů. Ale výběh na Lysou mám hlavně pro radost, v podstatě netrénuji vůbec.
Jaký jste očekávali cílový čas?
P.B.: Čas jsme až tak neřešili. Chtěli jsme závod hlavně dokončit! Plán byl, do kopce rychle jít a rovinky a klesání pomalu běžet. M.D.: Vzhledem k podmínkám, které panovaly v Jeseníkách, jsem čekal čas v rozmezí 10–15 hodin.
Přišlo zklamání, když jste zjistili, co vás na trati čeká?
P.B.: Nevím jestli přímo zklamání. Já opravdu nevěděl do čeho jdu. Co mě čeká, jsem zjišťoval vlastně až na trati.
M.D.: Možná trošku ano. Od startu až do Sedla pod Vřesovkou jsem doufal, že bude možné po hřebeni trošku běžet. Jakmile jsme ale začali stoupat ze sedla na Keprník, pochopil jsem, že to určitě nepůjde. Na druhou stranu jsem to vzal jako pravou výzvu k dokončení závodu v tak těžkých podmínkách.
Můžeš popsat, jaké nejtěžší pasáže a „zkoušky“ vás na trati čekaly?
P.B.: Za sebe můžu říct, že když jsme přišli na první občerstvovačku po skoro 4 hodinách a měli za sebou pouhých 16 km, tak mi v tu chvíli nebylo opravdu moc do zpěvu. Další úseky jsme ale zvládli vzájemnou podporou a statečně bojovali dál. Pro mě osobně byla nejhorší poslední část závodu z Ovčárny. Cíl byl už vlastně docela blízko, ale jak jsem pak zjistil, pro mě ještě strašně daleko. Byli to pro mě nejdelší kilometry, které jsem kdy v životě šel a nebo běžel. Tady musím poděkovat svému parťákovi. Bez jeho podpory bych to jen těžko zvládl.
M.D.: Závod byl těžký všude tam, kde jsme se brodili v novém sněhu a to bylo téměř pořád. Nejtěžší byl výstup na Šerák z Ramzové, bylo to totiž asi jediné náročné stoupání v celém závodu a potom traverz k Dlouhým stráním.
Museli jste řešit nějaké krize, ať už fyzické nebo psychické?
P.B.: Na to jsem už vlastně odpověděl. Pro mě to byla cca od 40. km jedna obrovská krize.
M.D.: Menší krizi jsem měl přibližně 10 km před cílem, někde v okolí Dlouhých strání, když mi došla voda. Počítal jsem, že dojít z Ovčárny už bude jen formalita, protože jsme měli jít až do cíle už téměř pořád z kopce. Ale cesta vedla tím náročným traverzem v hlubokém sněhu a dlouho trvalo, než jsme se přiblížili k Dlouhým stráním.
V jaké intenzitě jste museli jít-běžet, abyste celý závod zvládli? Jak často jste museli dělat pauzy?
P.B.: Podmínky závodu byli takové, že jsme toho moc nenaběhali. Do kopců jsme se snažili jít svižně. To se nám myslím docela dařilo. Roviny a z kopce jsme se snažili klusat. To však bylo velice náročné, protože jsme se neustále bořili do hlubokého sněhu. Bylo to, jako bysme šli v písku. V poslední části závodu jsem už byl rád, že jsem vůbec šel. Nakonec se nám podařilo seběhnout sjezdovku a s nepopsatelným pocitem protnout cíl!
M.D.: Ano, celý závod jsme museli většinou jen jít, ale kdykoliv to šlo, běželi jsme. Snažili jsme se, sbíhat alespoň z kopce dolů, ale přes to množství sněhu bylo i tohle náročné. Dělali jsme pauzy pouze na občerstvovačkách a u kontroly na Pradědu.
Byli jste oba výkonnostně vyrovnaní, nebo jste na sebe třeba museli čekat?
P.B.: Myslím, že jsme měli s Martinem štěstí . Na to, že jsme se domlouvali přes internet a poprvé jsme se setkali až 3 hodiny před startem, proběhlo vše k naší vzájemné spokojenosti.
M.D.: Petr je určitě lepší rovinový běžec než já, ale podobný trailový závod absolvoval na rozdíl ode mne poprvé. Tím se naše rozdíly myslím smazaly.
Velkým otazníkem určitě byl přísun energie během závodu. Jak jste to řešili a co jste si nesli na zádech?
P.B.: Za sebe můžu říct, že jsem se snažil už před závodem dostat co nejvíc energie pomocí různých doplňků, ale i třeba čokolády. V batohu jsem měl energetické gely a různé tyčinky. Samozřejmě vak s pitím. Na občerstvovačce bylo kvalitního jídla dost a tak jsem toho hojně využíval.
M.D.: V batohu jsem si nesl camelbak s ionťákem. Ten mi ale už před Červenohorským sedlem zamrznul. Pak taky energetické gely a magneslife proti křečím, které mě tentokrát nepotkaly. Jinak jsem se spoléhal na kvalitní občerstvovačky, které byly perfektní.
Vzhledem k ryze zimnímu počasí (bylo až –8°C) bylo druhým problémem jistě i oblečení. Co jste měli na sobě?
P.B.: Před závodem jsem si nechal rád poradit od Martina, protože on má daleko více zkušeností. Koupil jsem nové boty s goretexem, půjčil jsem si návleky na nohy a vzal i hůlky. Jinak jsem se oblékl, jako když jdu běhat v zimě. Zima mi nebyla, jen někdy chvilku na ruce.
M.D.: Mlha i mráz v den závodu mi osobně nevadily skoro vůbec, jsem zvyklý běhat na horách v zimním období. Obutí jsem zvolil Adidas Terrex s Goretexem a návleky do sněhu, elasťáky od Salomonu s návleky na lýtka, termotričko, neprofuk vestu, čepici, rukavice, čelovku a hůlky. Ráno jsem si přioblékl goretexovou bundu.
Jak hodnotíte výkon a váš cílový čas?
P.B.: Jedním slovem SUPER! Čas pro mě nehrál žádnou roli. Jsem opravdu hrdý na to, že jsme závod dokončili, zvlášť když se podívám, kolik lidí závod vzdalo.
M.D.: Zaspali jsme start, stálo nás dost sil a času předbíhání pomalejších závodníků až na Keprník, kde se šlo ve vláčku, proto mohl být čas možná lepší. Ale vzhledem k náročnosti letošního ročníku hodnotím hlavně to, že jsme prošli cílem, protože ze začátku to moc reálně s dokončením závodu nevypadalo.
Půjdete do podobné akce ještě jednou nebo již nikdy více?
P.B.: Na trati jsem byl pevně rozhodnutý, že už nikdy. Ale …?
M.D.: Téměř celý závod i druhý den po závodě jsem věděl, že nikdy! Teď už říkám, že nevím.
PETR BIELČIK:
- věk: 41 let,
- bydliště: Lichkov v Orlických horách
- profese: kuchař (horská chata na Suchém vrchu)
- největší sportovní zážitek: letošní jesenická Horská výzva
- osobní rekordy: 10 km – 36:00 min., půlmaraton – 1:18 hod.
MARTIN DOHNAL:
- věk: 34 let
- bydliště: Horní Domaslavice (okr. Frýdek-Místek)
- profese: policista (Městská policie Ostrava)
- největší sportovní zážitek: výstup na Lomnický štít tzv. Jordánkou
- osobní rekordy: 10 km – 45:15 min.
