Nebojím se velkých psů. Vycházím s nimi. Snažím se je při běhu neprovokovat a oni se mi za to vesměs odvděčují tím, že mě okázale ignorují, aby mi dali najevo svoji morální převahu. Vždyť běžící dvounožec, to je něco tak nedůstojného. Občas si se mnou chce pohrát některé přerostlé štěně, ale i to se dá poměrně snadno přesvědčit, že mé pobíhání není výzvou ke hře.
Opravdové obavy o vlastní lýtka jsem při setkání s větším psím plemenem zažil jen jednou. Nějak jsem tehdy nepostřehl, že na jindy holém plácku je zaparkovaný cirkus, jehož hlídač považoval za své teritorium i přilehlou cestu. Ale i z tohoto drobného incidentu jsem nakonec vyvázl beze šrámu.
Že by vyhlíželi nějakého běžce? Rozhodně ne. Sami jsou běžci. Ale když před sebou zahlédnu malého psa, okamžitě se ve mně spustí varovná kontrolka: „Pozor, problém.“ Dokonale tady funguje nepřímá úměra. Čím menší pes, tím je obvykle nevyzpytatelnější. Proběhnout kolem malého psa a nevyslechnout si nic z jeho štěkacího repertoáru, to je jev četností srovnatelný se zatměním měsíce.
Naštěstí už se většina páníčků smířila s existencí běžců a své miláčky se snaží zkrotit. Když mi zbývá kyslík, snažím se poděkovat každému, kdo svého psa přidrží a nechá mě volně proběhnout. Někdy se ovšem nezadaří. Kmitající noha je natolik lákavá kořist, že se ji mrňous snaží ulovit, přestože zásoba masa a tuku by mu stačila na několik let, kdyby našel vhodné místo, kde mě zahrabat.
Obvykle mi nezbývá nic jiného, než zastavit a pokusit se s útočníkem domluvit, že zatím zůstane u Pedigree. Pak se šouravým krokem přesunu, vytvořím si několikametrový náskok a doufám, že můj start bude dostatečně rychlý, abych nemusel zastavení několikrát opakovat. Při troše štěstí se majitel mezitím dostaví a šelmu, lačnou zrovna po té mé docela obyčejné krvi A1+ zpacifikuje.
A co vy? Jak se na své běžecké stezky vejdete společně se psy?
Autorem článku je Miroslav Kratochvíl, běžecký nadšenec, který bloguje na Než to zapomenu.
