Když jsem zaslechl tu neuvěřitelnou zprávu o odchodu Iva Domanského do běžeckého nebe, zatočil se se mnou celý svět. Má hlava se tomu zdráhá ještě teď uvěřit, protože to ani nejde.
Vždyť nedávno jsem s ním probíral veteránské mistrovství v Bořeticích a jeho živelnost a neustálá aktivní činnost nic takového ani náhodou nenaznačovala.
Ani už nevím, kolik let se známe. Nejdřív to bylo jen přes Běhy mimo dráhu, které převzal od Waltra Bednáře, ale později jsme se už velmi často začali potkávat i na všech možných závodech po celé republice.
Strašně mě na něm fascinovala jeho dokonalá znalost snad každého závodu u nás a hlavně pak znal téměř skoro všechny naše běžce. A to nejen ty špičkové. Ba dokonce o nich věděl možná víc, než oni sami o sobě.
Dokázal s nesmírným zaujetím debatovat nejen o tréninku, ale také o organizaci závodů a velmi rád přispěl i s radou či pomocí. Jeho komentování sportovních akcí bylo pro nás neuvěřitelným zážitkem, umocněným o to víc, že dokázal rozpoznat každého závodníka a nezapomněl k němu svým klasickým způsobem něco dodat.
Nikdy nezapomenu, jak nás hnal po trati při mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu na Dolní Moravě. Jeho povzbuzující slova mi dodnes zní v uších a pokaždé jsem mu to nezapomněl připomenout.
Papírová Termínovka běhů mimo dráhu byla jeho dítětem a on ji nechtěl opustit přes současné možnosti na různých webových stránkách, protože tvrdil, že to není ono.
I ti nejstarší veteráni chtějí vědět o závodech co nejvíc a někteří z nich nemají přístup k internetu, či prostě a jednoduše počítače neovládají. Hlavně pro ně se snažil, aby měl vždy všechno včas a kompletní. A my se pak na jaře netrpělivě těšili, kdy konečně tahle verze termínovky přijde mezi nás. Já ji dostával pravidelně až na Rohálovské desítce v Prusinovicích, kde nás vítal všechny jmenovitě uprostřed sálu, neboť tam si zřídil svůj hlavní stan. Ostatně jako i na jiných závodech a nejenom tímto se stal absolutně nepřehlédnutelným.
Ale nejvíce všechny z nás vždy potěšil svým osobním přístupem a prohození několika vět vesměs s každým, kdo se u něj zastavil.
S osobitým humorem potom předával svůj názor na veškeré běžecké akce u nás a nebál se být někdy i hodně kritický. Přesto to od něj všichni dokázali vzít tak, jak to myslel. Nemůžu dál vzpomínat. Nejde to. Je to strašně těžké a nedostávají se mi slova.
Zažil jsem s ním tolik dobrého, že se s jeho odchodem do běžeckého nebe nedokážu smířit a stále tomu nemůžu uvěřit. Budu ho dál vidět s rozšafným úsměvem na všech závodech, kde jsme se potkávali a čekat na jeho povzbudivá a veselá slova.
Ale i když se tam už nepotkáme, věřím, že nás někde shůry bude pořád bedlivě sledovat a určitě nám pomůže, jak to jen půjde. To by ani nebyl on. A stejně pro nás všechny zůstane nesmrtelný.
Skláním se před tebou Ivo, díky za vše, co jsi pro nás udělal a věz, že mezi námi zůstaneš navždy.
Zdeněk Smutný
